Článek
První kapky na stole
V dubnu jsem konečně umyla balkon, postavila na něj malý stolek a dvě židle a pověsila na sušák ručníky. Slunce svítilo, foukal slabý vítr a já počítala, že do večera uschnou. Za hodinu jsem šla zalít bylinky a na desce stolu byla louže. Voda kapala shora, z prostěradla, které sousedka protáhla přes zábradlí tak, že jeho spodní cíp visel přímo nad námi.
Vyšla jsem o patro výš a zazvonila. Sousedka otevřela po chvíli, v ruce držela utěrku. Slušně jsem ji požádala, jestli by prádlo nemohla víc vyždímat nebo pověsit na vnitřní stranu balkonu. Podívala se na mě a řekla: „Ty mi závidíš, že mám dražší prádlo.“ Nechápala jsem, co to má společného s vodou na mém stole. Vysvětlovala jsem, že mi nejde o slunce, ale o mokré ručníky a prostěradlo. Zavřela dveře.
Vrátila jsem se dolů, přestavěla stůl ke zdi a ručníky přesunula na kraj sušáku. Voda ale kapala i na zem a na židle. Ten den jsem balkon už nepoužila. Říkala jsem si, že to byla náhoda a že si to třeba sama uvědomí.
Žádost, která se zvrhla
O týden později viselo přes zábradlí další prostěradlo. Tentokrát bylo tak mokré, že voda stékala po vnější straně našeho zábradlí a na dlaždice. Měla jsem na balkoně rozložené noviny, které jsem si tam odložila, a byly na vyhození. Znovu jsem šla nahoru. Tentokrát jsem se snažila mluvit klidněji a konkrétněji. Řekla jsem, že mi nevadí, když suší, ale že bych ocenila, kdyby prádlo viselo tak, aby nekapalo k nám.
Sousedka se opřela o rám dveří a řekla: „Jestli ti to vadí, tak si stěžuj na schůzi.“ Bylo mi jasné, že jakákoli další domluva skončí stejně. Napsala jsem jí krátký vzkaz do schránky, ve kterém jsem zopakovala prosbu o lepší vyždímání. Druhý den viselo přes zábradlí prostěradlo znovu a pod ním se houpalo několik triček. Na balkon jsem přestala chodit úplně. Sušila jsem v koupelně a kávu pila v kuchyni.
Prostěradlo přes zábradlí
Zavolala jsem předsedovi výboru. Byl to rozumný muž, který se snažil nehádat se sousedy. Řekl mi, že sušení na balkoně není v domovním řádu zakázané, a doporučil mi, ať to zkusím ještě jednou po dobrém. Nechtěla jsem další scénu. Zároveň mi bylo líto, že kvůli cizímu prádlu nemůžu používat vlastní balkon.
Našla jsem skládací slunečník, který se připevňuje na zábradlí bez vrtání. Nebyl levný, ale dal se složit a v noci ho bylo možné schovat. Koupila jsem ho v železářství, kde mi prodavač ukázal, jak ho upevnit, aby ho vítr nevyvrátil. Doma jsem ho připevnila na naše zábradlí a roztáhla nad stolem. První kapky z dalšího prostěradla dopadly na plachtu a stekly po okraji na zem. Stůl zůstal suchý.
Slunečník místo hádky
Od té doby balkon zase používám. Když jdu ven, roztáhnu slunečník, posunu židli blíž ke zdi a mám suché místo. Prádlo už na balkon nevěším, na to nemám nervy ani jistotu, že mi ho sousedka neshodí. Sousedku potkávám na schodech. Pozdravíme se, nic víc. Nevyprávím o ní po domě a ona mi taky nic nevzkazuje.
Minulý týden jsem slyšela, jak nad námi začalo další kolo věšení. Vyšla jsem na balkon, roztáhla slunečník a posunula si židli. Voda bubnovala do plachty, ale na stole bylo sucho. Přečetla jsem si stránku a šla si uvařit čaj.
