Článek
Dny plné hluku
První mňoukání jsem zaslechla jedno ráno. Myslela jsem, že má jen hlad nebo chce dovnitř. Ale další den to začalo znovu a pak další. Zahrada sousedů byla prázdná, dům tmavý a jen ta zrzavá kočka neustále volala. Sedávala u brány, obcházela plot a občas vyskočila na lavičku, odkud měla výhled na ulici. Nikdo k ní nepřišel. Ten zvuk se mi dostal pod kůži. Ani zavřená okna a hlasitá televize ho nedokázaly přehlušit.
Myšlenky, které nešly zahnat
Neumím přesně říct, kdy se z občasného mňouknutí stal nepřetržitý doprovod každého mého dne. Ráno u kávy, při vaření oběda i večer u knížky. Stačilo pár vteřin ticha a už jsem čekala, kdy se znovu ozve. V noci mě to budilo a ráno jsem vstávala unavená. Nedokázala jsem se soustředit, pořád jsem měla v hlavě ten jeden jediný zvuk.
Chvíle, kdy jsem to vzdala
Jedno odpoledne bylo zataženo a foukal silný vítr. Na ulici nikdo nešel, jen ta kočka seděla u brány a dívala se na mě. Nemňoukala, jen tiše čekala. Než jsem si to stihla rozmyslet, sáhla jsem na západku. Zaznělo cvaknutí a brána se pootevřela. Kočka vyklouzla ven, krátce se rozhlédla a pak zmizela mezi zahradami.
Odjezd bez ohlédnutí
Večer bylo nezvykle ticho. Sbalila jsem kufr na dlouho plánovanou dovolenou a připadala si lehčí. Druhý den ráno jsem zamkla dům, podívala se směrem k sousedově zahradě a viděla jen prázdno. Brána zůstala otevřená a já nasedla do auta s pocitem, že jsem udělala, co bylo třeba.
Návrat do jiného ticha
Po týdnu jsem se vrátila. Brána byla zavřená a na dvoře ležela kočka stočená v klubíčku. Vedle ní miska s vodou a další s granulemi. Sousedé byli doma a očividně se o ni starali. Od té doby už tam nemňouká. Sedí na lavičce, sleduje ulici a vypadá spokojeně. A já jsem ráda, že tentokrát ticho neznamená prázdno, ale klid.
