Článek
Neustálé napomínání
Nejdřív jsme to brali s klidem. Soused měl staršího zahradníka, který se na jaře a v létě staral o jeho pozemek. Zřejmě se mu nechtělo chodit s věcmi přes dvůr, tak si je nechával u nás, hned za plotem. Jenže jak se to opakovalo, začalo mi to vadit. Nešlo o maličkost, ale o princip. Když jsem jednou otevřela branku a málem zakopla o jeho hadici, přetekl mi pohár trpělivosti.
Řekla jsem mu, že chci mít svůj pozemek čistý, ať si to laskavě uklízí. Přikývl, usmál se a slíbil, že to už neudělá. Druhý den tam stála zase ta samá konev a vedle ní ještě kýbl s hlínou.
Zahradník, který nerozuměl hranicím
Když jsem to řešila se sousedem, pokrčil rameny, že on o ničem neví. Prý mu do toho nemá co mluvit, protože zahradník si prý dělá po svém. Byla jsem v šoku, jak lehce to odbyl. Manžel nad tím mávl rukou, že prý nemá cenu se kvůli tomu hádat. Jenže já mám ráda pořádek a vadilo mi, že nám cizí člověk bez dovolení chodí až za plot.
Začala jsem si zapisovat, co všechno tam každý den nechává. Občas jsem si to i vyfotila, jen pro jistotu. Po týdnu jsem měla celou galerii důkazů. Cítila jsem se jako blázen, ale jinak to nešlo.
Den, kdy došla trpělivost
Jednoho pátečního odpoledne, když jsem věšela prádlo, slyšela jsem za sebou šramot. Zahradník zase lezl přes plot a skládal tam motyku. Neřekl ani slovo, jako by to bylo samozřejmé. To už jsem nevydržela. Zavolala jsem na něj, že tohle je naposledy. On se jen usmál, kývl a odkráčel.
Večer jsem se s manželem domluvila, že mu tentokrát připravíme překvapení. Všechny jeho věci, co měl na našem pozemku, jsme nechali přesně tam, kde byly. Zavřeli jsme branku na visací zámek a druhý den ráno odjeli na dovolenou.
Týdenní ticho
Byli jsme pryč celý týden. Když jsme se vrátili, čekal nás soused, sotva jsme zaparkovali. Stál u plotu a vypadal rozčíleně. Prý mu zahradník volal, že nemohl týden pracovat, protože měl všechny věci zamčené u nás. Odpověděla jsem mu klidně, že náš pozemek není sklad a že si snad každý zodpovídá za to, kam dává svoje věci.
Neřekl už nic. Jen se otočil a odešel. Od té doby u nás nezůstal ani kousek jeho nářadí.
Jak se změnilo ticho za plotem
Zahradník občas ještě chodí k sousedovi, ale jeho věci už nikdy nepřekročily hranici. Když ho vidím, jen se krátce pozdravíme. Někdy mám chuť se pousmát, když si vzpomenu, jak vážně jsem to tehdy prožívala. Možná to bylo trochu tvrdé, ale jinak bychom se toho nezbavili. Někdy prostě musí člověk zamknout, aby druhý konečně pochopil, kde končí jeho prostor.
