Článek
Zavadil o vozík a přišla smršť
Byli jsme s manželem v supermarketu a nakupovali běžné věci. Nic neobvyklého, jen klidné úterní odpoledne. U jogurtů se trochu natlačilo víc lidí, a když se můj muž natáhl pro tvaroh, lehce zavadil taškou o cizí vozík.
„To snad nemyslíte vážně! Kam se to cpete, nemáte oči?“ ozvalo se prudce. Otočila jsem se a viděla mohutnějšího staršího pána s čepicí naraženou do čela. Stál s výrazem, jako by mu někdo zboural dům.
Manžel se okamžitě omluvil. „Promiňte, nevšiml jsem si,“ řekl klidně, ale muž pokračoval dál. Prskal cosi o dnešních lidech, o tom, že si každý myslí, že je středem světa. Kdyby mohl, vylil by na nás asi i kyblík špíny.
Jedna věta stačila
Podívala jsem se mu klidně do očí a pronesla: „Jsem doktorka Bártová. Před třemi lety jsem vaší paní operovala slinivku. Pamatujete? Vrátili ji k nám na pokoj s úsměvem a děkovala, že zase může jíst jablka.“
Ztuhl. Trvalo mu pár vteřin, než pochopil, co jsem řekla. Ústa se mu pootevřela a oči se mu zalily rozpaky. Bylo ticho. Kolem nás lidé dál chodili, ale on stál jako přikovaný. Jeho tón se změnil v jediném okamžiku.
„Paní doktorko… promiňte… já vás nepoznal. Omlouvám se. To je hrozné… já jsem… moc se omlouvám,“ koktal a najednou z něj byla jen změť lítosti a zahanbení.
Jak rychle se dokáže změnit tón
Začal nám nabízet místo ve frontě, chtěl nám nést košík, říkal, že si nás hluboce váží a že mu to je nesmírně trapné. Můj muž jen stál vedle mě, trochu pobavený tím obratem. Nijak ho to neurazilo. Jen se usmál a podíval se na mě tím svým pohledem, kterým říká: „Zase jsi někomu zavřela pusu jednou větou.“
Neřekla jsem už nic. Jen jsem kývla, ať si jde po svém. Cítila jsem, že by se snad nejradši propadl do země. A to přitom začalo jedním nešťastným dotykem o kus kovu.
Když lidé zapomenou, že i druhý má příběh
Celý zbytek nákupu jsem o tom přemýšlela. Nešlo o to, že jsem doktorka. Nešlo o žádnou autoritu. Šlo o to, že lidé často nevidí za druhého člověka. Nevidí, co všechno může být ukryto pod klidnou tváří. Co za tím stojí, kým ten člověk je, co pro ně mohl udělat.
Ten muž si ve vteřině uvědomil, že jeho žena tu sedí u televize a jí bábovku jen díky tomu, že někdo jako já byl tehdy v sále. A přesto první, co z něj vypadlo, byla zloba a nadávka.
Odcházeli jsme mlčky
Když jsme šli k autu, byla jsem tiše. Ani jsem neměla chuť to rozebírat. Věděla jsem, že jsme zažili něco, co se stává dnes a denně. Jen se to málokdy takhle obrátí. Většina lidí se nikdy nedozví, kým ten druhý je. A možná proto jsou tak rychlí v úsudku a pomalí v pochopení.
Ten muž si to ten den zřejmě uvědomil. A já si přála, aby si to příště pamatoval dřív, než otevře pusu.
