Článek
Rituál, který jsem si nevybrala
Nevzniklo to nijak plánovaně. Jednou zavolal v pátek večer a pak znovu další týden. Postupně se z toho stal zvyk. Teď už je to samozřejmost. Když se blíží večer, mám někde vzadu v hlavě, že budu zvedat telefon.
Nejde o rozhovory, které by člověka někam posouvaly. Probíráme běžné věci. Co jsem jedla. Co dělal on. Jaké bylo počasí. Občas mám pocit, že oba jen vyplňujeme čas, protože se to od nás čeká.
Někdy se přistihnu, že před hovorem přemýšlím, co vůbec říct. Projíždím si v hlavě týden a hledám něco, co by stálo za zmínku. Jenže většinou nic zásadního nenajdu. A pak stejně mluvíme dlouho.
Ticho, které mi začalo vadit
Dřív jsem měla pocit, že musím konverzaci držet. Když nastalo ticho, rychle jsem začala mluvit o čemkoliv. Teď už to tolik neřeším, ale příjemné mi to stejně není. Slyším, jak něco dělá u sebe doma, a nevím, jestli čeká, že začnu mluvit já, nebo jen nechává čas plynout.
Občas mě napadne, jestli to celé neděláme jen ze zvyku. Jako kdyby někdo nastavil připomínku, kterou ani jeden neumí vypnout. On volá. Já zvedám telefon. Hodina uteče. A pak oba pokračujeme ve svém životě.
Není v tom hádka ani napětí. Spíš zvláštní prázdno. Jako když sedíte v čekárně a vlastně nevíte, na co čekáte.
Věta, která mě znejistila
Jednou mi řekl, že se na ty páteční hovory těší, protože mu dávají pocit jistoty. Nevěděla jsem, co na to říct. Na jednu stranu mě to mělo potěšit. Na druhou jsem cítila tlak, který jsem předtím nevnímala.
Najednou jsem si uvědomila, že když bych telefon jednou nezvedla, něco by se tím narušilo. Možná víc, než by bylo zdravé. A ta představa mi nebyla příjemná.
Začala jsem ty hovory brát jinak. Už to nebyl jen zvyk. Byla to věc, kterou ode mě někdo očekává. A očekávání mě vždycky znervózňovala.
Jak se změnily moje pátky
Dřív jsem pátek večer brala jako konec týdne. Čas, kdy můžu vypnout hlavu. Teď je to hodina, která má pevné místo. Když mi někdo navrhne plán na večer, automaticky počítám s tím, že budu muset odběhnout k telefonu.
Někdy mě to rozčiluje. Pak si to vyčítám. Protože vím, že volá s dobrým úmyslem. Jenže dobrý úmysl ještě neznamená, že to člověk musí chtít stejně.
Začala jsem si víc uvědomovat, kolik věcí v životě dělám jen proto, že se to tak nějak očekává. A ten páteční telefonát se stal jednou z nich.
Večer, kdy zavolal pozdě
Minulý měsíc zavolal skoro o hodinu později. Celou dobu jsem kontrolovala telefon. Byla jsem nervózní a zároveň naštvaná sama na sebe, že mi na tom tolik záleží. Když pak konečně zavolal, necítila jsem úlevu. Spíš vyčerpání.
Mluvili jsme jako vždycky. Stejná témata. Stejná ticha. Stejný konec hovoru.
Když jsem pak telefon položila, seděla jsem ještě dlouho v tichu. Uvědomila jsem si, že vlastně nevím, jak by vypadal pátek bez toho hovoru. A nejvíc mě zneklidnilo, že si nejsem jistá, jestli bych o to vůbec stála, nebo jestli bych jen nevěděla, co s prázdným místem, které by po něm zůstalo.
