Článek
Ten obyčejný večer
Byl to normální den. Uvařila jsem večeři, seděli jsme u stolu a řešili běžné věci. Práce, ceny potravin, kdo zase zdražil nájem. On byl nějaký klidnější než jindy, ale nepřišlo mi to divné. Poslední dobou je takový zamyšlenější.
Po jídle si sedl vedle mě na gauč a chvíli jen koukal do telefonu. Pak mi ho podal. Řekl „Chtěl jsem ti to ukázat až později, ale asi to stejně nevydržím“. Myslela jsem, že si vzal půjčku nebo že něco pokazil.
Čísla, která mi nedošla hned
Na obrazovce byl výpis spořicího účtu. Nejdřív jsem vůbec nechápala, proč mi to ukazuje. Pak jsem si všimla pravidelných vkladů. Každý měsíc skoro stejná částka. Začalo mi docházet, že to nedělá krátce.
Zeptala jsem se ho, jestli spoří na auto. Jen zavrtěl hlavou. Řekl, že to začal loni. Prý když jsme se bavili o tom, že jsem nikde pořádně nebyla, že jsem celý život pracovala a vždycky řešila hlavně peníze a jistoty.
Najednou mi začalo být nepříjemně. Ne hezky dojatě, spíš zvláštně těžko. Nikdy jsem po něm nic takového nechtěla.
Co mi k tomu řekl
Vysvětloval to úplně normálně. Že ví, kolik mám mít důchod. Že ví, že si sama nic velkého nedopřeju. Prý chtěl, abych měla jednou možnost jet k moři, aniž bych počítala každou korunu.
Říkal, že si vždycky něco odložil z brigád a pak i z práce. Žádné dramatické gesto, spíš dlouhodobý zvyk. Když to říkal, koukal spíš do stolu než na mě.
Moje první reakce
Nevěděla jsem, co říct. Nechtělo se mi brečet před ním. Zeptala jsem se, proč mi to říká už teď. Řekl, že proto, abych věděla, že s tím počítá. Že to není náhodný nápad.
Trochu jsme se pak pohádali. Říkala jsem, že to přehání, že si má šetřit na sebe. On jen pokrčil rameny a řekl, že tohle chce.
Večer jsem pak seděla sama v kuchyni. Přemýšlela jsem, kolik věcí jsem pro něj v životě považovala za samozřejmé. A kolik věcí teď dělá on, aniž by o tom mluvil.
Jak to mezi námi zůstalo
Od té doby o tom skoro nemluvíme. Občas zmíní nějakou zemi, kde by se mi mohlo líbit. Já většinou řeknu, že je ještě čas.
Výpis z účtu už mi znovu neukazoval. Ale jednou jsem ho viděla, jak si zase něco převádí. Nedíval se, jestli ho vidím. Jen to udělal a zavřel aplikaci.
Někdy mě napadne, jestli ho tím spíš nezatěžuji. Jindy si říkám, že to možná bere úplně jinak než já. Včera jsme spolu seděli u televize, jedli obyčejnou večeři a řešili, že musím koupit novou rychlovarnou konvici. A já jsem si při tom uvědomila, že některé věci se dějí potichu, bez velkých slov, a prostě zůstanou viset někde mezi dvěma lidmi.
