Článek
Když přišla k nám
Syn otevřel dveře a za ním stála dívka s batohem na jednom rameni. Usmála se, ale bylo vidět, že neví, jak se chovat. Nabídla jsem jí pití a řekla, ať jde klidně dál. Poděkovala tak tiše, že jsem to skoro přeslechla.
Všimla jsem si, jak se rozhlíží po bytě. Ne zvědavě. Spíš opatrně. Sedla si na kraj gauče, jako by si nebyla jistá, jestli může zabrat víc místa. Syn vedle ní působil uvolněněji než obvykle, což mě překvapilo.
V kuchyni jsem začala připravovat večeři. Z obýváku se ozýval jejich smích. Ten zvuk byl obyčejný, ale nějak mě uklidňoval. Připomněl mi doby, kdy byl syn malý a domov byl plný zvuků, které jsem tehdy brala jako samozřejmost.
Společný stůl
Když jsme si sedli ke stolu, byla zpočátku tichá. Odpovídala krátce, ale slušně. Postupně se ale zapojila do hovoru. Smála se historkám ze školy, ptala se na jídlo, dokonce se sama nabídla, že pomůže odnést talíře, i když jsem ji zastavila.
Jedla pomalu, ale s chutí. Několikrát řekla, že jí to moc chutná. Ne přehnaně. Upřímně.
Byla to obyčejná večeře. Povídali jsme si o škole, o filmech, o tom, co plánují o víkendu. Nic velkého. Jen tři lidé u stolu.
Ta chvíle, která mě zasáhla
Pak přišlo ticho. Takové to příjemné, kdy nikdo nemusí mluvit a nikomu to není nepříjemné.
Podívala se kolem sebe, na stůl, na nás, na světlo nad jídelním stolem. A úplně klidně řekla: „Takhle nějak si představuju domov.“
Neřekla to dramaticky. Spíš jako myšlenku, která jí zrovna proběhla hlavou.
V tu chvíli se mi stáhlo hrdlo. Musela jsem se nadechnout a sklonit oči k talíři, aby to nebylo vidět. Nebyla v tom lítost. Nebyla v tom tíha. Bylo v tom něco čistého. Upřímného.
Najednou jsem viděla náš byt jinak. Ten stůl, židle, sklenice, drobky chleba. Všechno, co beru jako normální.
Když odcházela
Po večeři ještě chvíli seděli v obýváku. Pak si vzala batoh a přišla za mnou do kuchyně. Poděkovala za jídlo a za to, že mohla přijít. Podívala se mi přitom přímo do očí.
Syn ji doprovodil ven. Já mezitím uklízela stůl. Pomalu. V hlavě jsem pořád slyšela tu jednu větu.
Když se syn vrátil, jen si sedl ke stolu. Neptala jsem se. Jen jsem mu nabídla čaj. Seděli jsme chvíli naproti sobě a bylo to zvláštně silné ticho.
Pozdě večer jsem šla zhasnout v kuchyni. Židle, na které seděla, byla lehce odsunutá od stolu. Nechala jsem ji tak. Ráno jsem ji srovnala až těsně předtím, než syn odešel do školy, protože jsem ještě chvíli chtěla mít pocit, že ten obyčejný večer pořád někde tiše existuje.
