Článek
Den, kdy zmizel
Pamatuju si hlavně obyčejné věci. Ráno odjel autem. Máma seděla u stolu a dívala se z okna. Myslela jsem si, že se vrátí večer jako vždy. Nevrátil se. Další dny byly zvláštní. Dospělí šeptali, telefon pořád zvonil a já začala chápat, že něco skončilo.
Nejdřív jsem čekala. Pak jsem čekat přestala. Ve škole jsem o tom nemluvila. Doma jsme taky moc nemluvili. Postupně zmizely i věci, které po něm zůstaly. Bundy, nářadí, starý hrnek. Jen ve sklepě zůstala krabice s papíry, kterou máma nikdy nevyhodila.
Jak vypadal život bez něj
V pubertě jsem si na jeho neexistenci zvykla. Když spolužačky řešily, že jim táta něco zakázal, připadala jsem si jako z jiného světa. Nikdy jsem nevěděla, jestli na mě někde myslí. A pak jsem na to přestala myslet úplně.
Máma jednou řekla, že každý člověk si nese svoje věci a že někdy je prostě neumí unést. Nebyla u toho zlá ani smutná. Spíš unavená. Od té doby jsem se na něj snažila nemít názor. Byl to někdo, kdo existoval kdysi.
Včerejší zvonek
Bylo krátce po osmé večer. Myslela jsem, že je to kurýr nebo sousedka. Otevřela jsem a on stál přede mnou. Starší, šedivější, ale pořád to byl on. Chvíli jsme jen koukali.
Pak řekl: „Ahoj, můžeme si promluvit?“
Pustila jsem ho dovnitř. Seděl na kraji gauče a rozhlížel se po bytě, jako by hledal něco známého. Já stála v kuchyni a nalila si vodu, i když jsem neměla žízeň. Ptala jsem se na obyčejné věci. Kde bydlí. Jestli pracuje. Odpovídal normálně, klidně.
Vyprávěl, že mě občas hledal na internetu. Že dlouho nevěděl, jak se ozvat. Že si myslel, že ho nechci vidět. Poslouchala jsem ho, ale v hlavě jsem měla prázdno. Nebyla jsem naštvaná. Nebyla jsem ráda. Jen jsem ho viděla sedět u mě v obýváku.
Když odešel podruhé
Byl tu asi hodinu. Neobjali jsme se. Nepohádali jsme se. Jen jsme si povídali jako dva lidi, kteří se dlouho neviděli. Když odcházel, zeptal se, jestli se ještě můžeme vidět. Řekla jsem, že asi jo.
Zůstala jsem stát u dveří ještě chvíli po tom, co odešel. V bytě bylo ticho, úplně stejné jako kdysi doma. Jen lednice potichu hučela a z chodby bylo slyšet kroky sousedů. Pak jsem si šla normálně vyčistit zuby a nastavila budík na ráno, protože jsem druhý den vstávala do práce.
Co bude dál
Sedla jsem si pak na postel a koukala do stropu. Nevím, jestli se ještě uvidíme, jestli z toho bude něco pravidelného, nebo tohle byl jediný večer na dalších patnáct let. Možná mi jednou napíše, možná už nikdy. Já s tím zatím jen sedím v tichu.
