Článek
Jak jsme se dostali do garsonky
Do garsonky jsme šli původně jen na přechodnou dobu. Po narození druhého dítěte jsme řešili finance a potřebovali jsme něco levného. Říkala jsem si, že rok dva vydržíme a pak se posuneme dál. Jenže ceny bydlení vystřelily a z přechodného řešení se stal náš běžný život.
Děti sdílí jednu rozkládací postel. Když si chtějí hrát, musím skládat sušák na prádlo a odsunout stůl. Vaření znamená hlídat, aby nikdo neběhal kolem sporáku. Večer, když konečně usnou, sedím potichu na posteli a snažím se nehýbat, aby se nevzbudily.
Nejhorší jsou nemoci. Když jedno dítě kašle, spí vedle druhého. Když je někdo z nás nemocný, nakazíme se všichni. Nemáme kam uhnout, kam dát postýlku navíc, kam zavřít dveře.
Prázdný dům, který nikdo nevyužívá
Ten dům není malý. Má několik pokojů, velký obývák a zahradu, kde by děti mohly běhat. Tchán tam občas přijede posekat trávu. Jinak je tam ticho. Zavřené okenice. Prázdná garáž.
Nikdy nám ho přímo nenabídl. Nikdy neřekl, že tam nesmíme. Prostě to téma neexistuje. Když se bavíme o bydlení, odpověď je vždy neurčitá. Jako by to byla věc, o které se nemluví.
Já chápu, že je to jeho majetek. Vím, že nikdo nemá povinnost nám pomáhat. Ale když vidím děti, jak si kreslí zahradu, kterou nikdy neměly, sevře se mi žaludek.
Co to dělá s naším vztahem
S partnerem se kvůli tomu hádáme potichu, aby děti neslyšely. On nechce otevírat konflikty v rodině. Já nechci celý život čekat, jestli se něco změní samo.
Začala jsem být podrážděná. Vadí mi drobnosti. Vadí mi, když někdo mluví o víkendovém grilování nebo o dětském bazénu na zahradě. Vím, že to není jejich vina, ale stejně mě to zasáhne.
Občas přemýšlím, jestli by stačil jen jeden pokoj navíc. Místo, kde by si děti mohly rozložit hračky a nemusely je každý večer uklízet do krabice pod postel.
Proč o tom nedokážu mluvit nahlas
Nechci vypadat jako někdo, kdo čeká na cizí pomoc. Celý život jsem si věci řešila sama. Jenže teď už nejde jen o mě. Když večer skládám kočárek mezi lednici a dveře, cítím vztek i stud zároveň.
Nejhorší jsou návštěvy u toho domu. Děti tam běhají po zahradě, jako by tam patřily. Pak odjíždíme zpátky do garsonky a ony se ptají, proč tam nebydlíme.
Vždycky odpovím neurčitě. Něco o tom, že to není náš dům. Jenže v hlavě mi běží úplně jiné věty, které nahlas říct neumím.
Večery, které vypadají pořád stejně
Nejtěžší je ticho po uspávání. Sedím u zhasnutého světla, poslouchám dech dětí a přemýšlím, jak dlouho to takhle ještě vydržíme. Někdy otevřu realitní stránky, jindy jen koukám do zdi.
Poslední dobou si představuju úplně obyčejné věci. Dětský stůl u okna. Prádlo, které může schnout v jiné místnosti. Ráno, kdy se můžu projít bosá po trávě a nikdo mě neokřikne, že dupám.
A pak slyším sousedy, jak za zdí pouští televizi, a vím, že zítra ráno zase složím peřiny, uklidím hračky do krabice a udělám snídani na stole, který večer zase zmizí pod sešity, hrnky a dětskými pastelkami.
