Článek
Večeře, která se zvrhla
Bylo to během obyčejné rodinné večeře. Seděli jsme u stolu, řešili práci, ceny potravin a kdo pojede na hory. Nic zvláštního. Pak se rozhovor stočil na domácnost. Tchán začal mluvit o tom, jak obdivuje, že zvládám práci, domácnost i péči o jeho syna.
Nejdřív jsem to brala jako běžnou zdvořilost. Jenže pak dodal, že jsem podle něj lepší žena než jeho dcera kdy byla. Řekl to klidně, bez emocí, jako by komentoval počasí. Ostatní u stolu ztichli. Já jsem cítila, jak mi hoří tváře.
Pocit viny, který přišel hned
Nešlo o to, že by mě jeho slova potěšila. Spíš mě okamžitě bodlo u srdce. Představila jsem si, jak by se asi cítila, kdyby to slyšela. Vím, že mezi nimi nikdy nebyl jednoduchý vztah. On je přísný a hodně kritický. Ona se proti tomu vždycky snažila bojovat po svém.
Měla jsem chuť to nějak zlehčit. Říct, že každý máme silné i slabé stránky. Jenže jsem mlčela. Připadala jsem si, jako bych přijala pochvalu, která mi vlastně nepatřila.
Jaký je ve skutečnosti náš vztah
S jeho dcerou spolu vycházíme normálně. Nejsme nejlepší kamarádky, ale respektujeme se. Každá jsme jiná. Ona je spontánní a někdy zbrklá. Já jsem spíš klidná a plánuju dopředu. To ale neznamená, že je někdo lepší.
Uvědomila jsem si, že tchán vlastně nehodnotil nás dvě jako lidi. Spíš hodnotil, jak kdo zapadá do jeho představy o tom, jak má žena fungovat. A já jsem do ní zrovna zapadla víc.
Rozhovor, který přišel později
O pár dní později jsem se ho na to zeptala. Snažila jsem se být klidná. Řekl mi, že to myslel dobře. Že si váží toho, jak držím rodinu pohromadě a že mám podle něj větší trpělivost.
Neřekla jsem mu, že mě to zranilo. Jen jsem změnila téma. Ale v hlavě mi zůstalo, jak snadno dokážou lidé někoho postavit proti někomu jinému, aniž by si to uvědomili.
Jak to změnilo můj pohled
Od té doby si dávám větší pozor na to, jak mluvím o druhých. Obzvlášť v rodině. Protože někdy věta, která má znít jako pochvala, může být pro někoho jiného malá rána.
Když teď sedíme všichni u stolu, často si na ten moment vzpomenu. Ne kvůli té větě samotné, ale kvůli tomu tichu, které po ní nastalo. To ticho mi tehdy řeklo víc než všechna slova předtím.
