Článek
Kolo za vysvědčení
V sobotu po rozdání vysvědčení jsme jeli k tchánovi na oběd. Petr řídil, kluci seděli vzadu a Matěj si celou cestu prohlížel vysvědčení, na kterém měl samé jedničky a dvojky. Ondra měl podobné. Tchán nás přivítal jako vždy, ale hned se obrátil na Ondru a ptal se ho na fotbal a na známky. Matěje se nezeptal, jestli vysvědčení vůbec dostal. Nebylo to poprvé. Matěje jsme adoptovali, když mu byly čtyři, a tchán ho od začátku bral jako někoho, kdo k rodině přišel navíc. Nikdy mu nic ošklivého neřekl. Jen ho přeskakoval. Nejdřív jsem to omlouvala tím, že je starý a potřebuje čas. Po těch letech jsem už věděla, že čas nic nemění.
Po obědě tchán vyšel z garáže s novým horským kolem. Bylo pro Ondru, k vysvědčení. Přinesl i helmu a rukavice. Ondra zůstal stát s otevřenými ústy, pak se rozběhl k tchánovi. Matěj stál o krok dál a držel svůj talíř s dortem. Čekala jsem, že tchán řekne aspoň něco jemu. Neřekl nic. Petr se na mě podíval a já poznala, že mu to taky není jedno. Před kluky jsem nic neříkala. Jen jsem Matějovi vzala talíř a řekla, ať jde pomoct s pitím. Kolo jsme naložili do auta a jeli domů.
Otázka v kuchyni
Večer jsem skládala nádobí a Matěj mi podával talíře. Najednou se zeptal: „Čím jsem si zasloužil, že mě dědeček nemá rád?“ Ruce mi zůstaly ve vzduchu. Řekla jsem mu, že ho má rád, jen to neumí dát najevo. Znělo to slabě i mně. Matěj pokrčil rameny a řekl, že to nevadí, ale že už k dědovi nechce jezdit. Slíbila jsem mu, že ho nutit nebudu. V tu chvíli jsem nevěděla, že za dveřmi stojí Ondra. Měl jít spát, ale slyšel to. Druhý den ráno přišel do kuchyně dřív než Matěj a požádal mě, abych ho odvezla k dědečkovi. Nechtěl vysvětlit proč. Kolo stálo v garáži, tak jsem ho naložila a jela s ním.
Vrácené kolo
Tchán otevřel v teplácích a s novinami v ruce. Ondra vytáhl kolo z auta a dovezl ho až k němu na verandu. Tchán nechápal. Ondra mu řekl: „Nechci dárek od člověka, který ubližuje mému bratrovi.“ Tchán se podíval na mě, jako bych ho k tomu navedla. Řekl, že kolo patří Ondrovi a s Matějem to nemá nic společného. Ondra neodpověděl, jen nechal kolo stát a vrátil se k autu. Tchán za námi volal, ať to necháme být, že se to vyřeší. Nevyřešilo se to. Kolo zůstalo u tchána a my odjeli. V autě bylo ticho. Ondra se mě zeptal, jestli se zlobím. Řekla jsem, že ne. Doma jsem všechno řekla Petrovi. Seděl na gauči a dlouho nic neříkal. Pak vzal telefon a zavolal tchánovi. Řekl mu, že dokud bude jednoho kluka přeskakovat, nebudeme k němu jezdit. Tchán se ohradil, že si může dávat dárky, komu chce. Petr mu odpověděl, že může, ale pak nás neuvidí. Večer jsme si sedli s kluky a řekli jim, že příští neděli k tchánovi nejedeme.
Nedělní oběd jinde
Tchán týden nevolal. Pak zavolal Petrovi a pozval jen Ondru na výlet. Petr řekl, že Ondra pojede, jen když pojede i Matěj. Tchán se naštval a zavěsil. Ondra to slyšel z pokoje. Přišel se zeptat, jestli opravdu nemusí jet. Řekli jsme mu, že nemusí. Chvíli koukal do země, pak šel za Matějem a začali spolu stavět dráhu z krabic.
Matěj se ptal, jestli se Ondra nezlobí, že kvůli němu přišel o výlet. Ondra řekl, že výlet není důležitý. Nebyla to pravda, ale řekl to tak, že tomu Matěj uvěřil. Tchán za další dva týdny poslal balík se dvěma stejnými batohy. Petr mu napsal, že to je hezké, ale že se musí změnit i to, jak se k oběma chová, když jsme u něj. Jestli to zvládne zatím nevíme.
