Článek
Nabídka, která se nedala odmítnout
Když tchyně přišla s tím, že mi svatební šaty ušije sama, zůstala jsem zaskočená. Šije celý život, má doma šicí stroj, látky i zkušenosti. V jejích očích to byla čest a důkaz přijetí do rodiny. Já jsem ale v tu chvíli cítila spíš tlak než vděčnost. Říct ne mi připadalo nemožné. Všichni kolem mluvili o tom, jak je to krásné, osobní a výjimečné. A tak jsem souhlasila, i když někde hluboko ve mně blikala kontrolka.
První zkouška a studená sprcha
Na první zkoušku jsem šla s opatrnou nadějí. Říkala jsem si, že možná jen zbytečně panikařím. Když jsem si ale šaty oblékla, bylo mi jasné, že je zle. Těžká látka, krajka jako z jiného století, střih, který mi neseděl a zvýrazňoval přesně to, co bych raději schovala. Dívala jsem se do zrcadla a měla pocit, že to nejsem já. Usmívala jsem se, kývala hlavou a ze sebe dostala jen neurčité to je zajímavé. Tchyně zářila pýchou a já cítila, jak se mi svírá žaludek.
Proč mlčím, i když se mi chce křičet
Od té chvíle se ve mně pere několik hlasů. Jeden říká, že je to přece jen oblečení a že bych měla být vděčná. Druhý křičí, že svatba je jednou za život a že se chci cítit hezky a sama sebou. Nejvíc mě ale brzdí strach. Strach, že ji zraním. Vím, kolik času a energie do šatů dává. Vím, že je bere osobně. Představa, že jí řeknu, že se mi nelíbí, mi připadá krutá. Jako bych odmítala ji samotnou, ne jen kus látky.
Ticho mezi námi houstne
Čím víc se blíží termín svatby, tím víc je to téma všudypřítomné. Tchyně mluví o detailech, o drobných úpravách, o tom, jak budou všichni koukat. Já odpovídám jednoslovně a uhýbám pohledem. Partner si všímá, že jsem nervózní, ale do konfliktu se mu nechce. Chápu ho, je to jeho máma. Jenže já mám pocit, že v tom zůstávám sama. Večer ležím v posteli a přemýšlím, jestli není horší mlčet a pak celý den svatby prožít v šatech, které nesnáším.
Hledání cesty, která nebude bolet
Začala jsem si připouštět, že ideální řešení neexistuje. Buď budu nepříjemná teď, nebo nešťastná později. Přemýšlím, jak to říct citlivě. Ne že jsou šaty škaredé, ale že se v nich necítím jako nevěsta, jakou bych chtěla být. Že jsem si představovala něco jiného. Možná navrhnout kompromis, úpravy, nebo druhé šaty. Není to zbabělost, spíš snaha nezbořit vztahy hned na začátku manželství.
Okamžik, kdy se budu muset nadechnout
Vím, že ten rozhovor přijde. Nejspíš u další zkoušky, kdy už nebude kam uhnout. Představuji si, jak se mi bude třást hlas a jak budu hledat správná slova. Možná to dopadne líp, než si maluji. Možná hůř. Jedno ale cítím čím dál silněji. Pokud chci vstoupit do manželství s čistou hlavou, musím se naučit mluvit i o nepohodlných věcech. A ty šaty, jakkoli se to zdá malicherné, jsou moje první velká zkouška.
