Článek
Návrat z lékárny
Ve čtvrtek jsem měla v lékárně odpolední směnu. Ema chodila do první třídy a po škole ji měla vyzvednout tchyně, protože Petr býval v práci do šesti. Tchyně nám pomáhala pravidelně, jednou týdně, a já jsem si do té doby myslela, že si rozumíme. Už dřív ale říkala, že tak dlouhé vlasy jsou pro sedmiletou holku otrava a že by je ostříhala. Myslela jsem, že jenom mluví.
Když jsem přišla domů, Ema seděla na vaně a dívala se do zrcadla. Její copy, které jí ráno sahaly skoro k pasu, byly pryč. Vlasy měla ostříhané na uši, na zemi ležely dlouhé prameny a na umyvadle nůžky z kuchyňské zásuvky. Tchyně stála ve dveřích a vysvětlovala, že se Ema při svačině zamotala do vlasů a plakala. Neřekla jsem nic, jen jsem Emu objala. Třásla se a opakovala, že chtěla mít cop jako spolužačka. Tchyně k tomu dodala, že dítě nemá rozhodovat o takové maličkosti a že její pláč je nevděk za to, že jí ušetřila ranní trápení.
Manželův malý problém
Petr přišel v sedm. Když uviděl Emu, zůstal stát. Uznal, že matka měla zavolat, ale hned dodal, že vlasy dorostou a že nemá cenu kvůli tomu dělat scénu. Chtěl, abych Emu přemluvila a v neděli ji k babičce poslala. Odmítla jsem.
Ema odmítla také. Plakala, schovala za mě a řekla, že tam nechce. Večer jsem slyšela, jak Petr telefonuje matce; mluvil tiše, ale zněl omluvně. Když přišel do ložnice, řekl, že matka tvrdí, že jsem Emu proti ní popudila. Rozčílilo mě to víc než samotný střih. Petr chtěl, abychom si všechno vyříkali, ale zároveň chtěl, abych udělala první krok já.
Telefon s tchyní
Zavolala jsem tchyni sama. Nechtěla jsem se hádat, chtěla jsem vědět, proč to udělala. Znovu řekla, že se ji vlasy zamotaly. Připomněla jsem jí, že Ema je naše dcera a že o takové věci rozhodujeme s Petrem. Tchyně odpověděla, že my rozhodujeme pomalu a že z dítěte děláme ubrečeného panáčka. Bylo mi jasné, že nechápe, co se stalo. Nelitovala střihu, litovala jen, že Ema plakala.
Potom mi řekla, že Ema k ní nechce, protože jsem jí to zakázala. Vysvětlila jsem, že jsem jí nic nezakazovala, jen jsem ji nechala rozhodnout. Tchyně to neuznala. Řekla, že dítě v sedmi letech nemůže vědět, co je pro něj dobré, a že si pletu výchovu s kamarádstvím. Rozhovor skončil tím, že jsme si obě řekly, že si to musíme promyslet. Já jsem ale věděla, že další čtvrtek Emu k ní nedám.
Hledání čtvrtečního hlídání
Další čtvrtek jsem měla znovu směnu. Petr navrhl, že Emu odvede k matce a ať tam zůstane jen hodinu. Ema se rozplakala, když to uslyšela. Nešlo o vlasy; bála se, že jí babička znovu něco udělá bez zeptání. To mě zastavilo. Volala jsem do školní družiny, jestli by Emu vzali i ve čtvrtek. Měli plno, ale řekli, že od příštího týdne uvolní jedno místo, pokud bude chodit i v pondělí. Zavolala jsem do práce a domluvila se s kolegyní na výměně dvou směn. Petr musel slíbit, že ve čtvrtek odejde o hodinu dřív a vyzvedne Emu z družiny.
Nejdřív se cukal. Tvrdil, že mu to nevyjde s poradou. Když ale viděl, že Ema odmítá i jen mluvit o návštěvě babičky, přestal argumentovat. Do družiny jsme ji zapsali společně. Tchyni jsem o změně informovala v neděli večer. Řekla jsem jí, že od příštího týdne bude Ema chodit do družiny a že ji Petr vyzvedne. Tchyně se urazila. Prohlásila, že jsem jí vzala vnouče a že se mnou už nikdy nic domlouvat nebude. Nechtěla jsem se hádat. Řekla jsem jí, že až Ema bude chtít, můžeme se sejít všichni společně, ale samotné hlídání teď nebude. Tchyně zavěsila.
