Článek
Dana nastoupila do penze v jedenašedesáti. „Těšila jsem se, že si konečně přečtu všechno, co mi celý život leželo na nočním stolku. Plánovali jsme s manželem cesty po Česku, chtěla jsem se přihlásit do kurzu keramiky a do pěveckého sboru,“ vypráví. Když se dceři narodila Eliška, nabídla, že občas pomůže. Z občasné výpomoci se ale postupně stala stálá služba.
„Začalo to nevinně. Pohlídám, když je nemocná, vyzvednu, když dcera nestíhá. Pak přibyl jeden kroužek, druhý, plavání, angličtina. Najednou jsem hlídala čtyřikrát týdně a o víkendech jsme ji brali na chatu, takže jsem nakonec tahala vnučku po výletech, abych měla aspoň pocit, že jsem s ní něco prožila. Stydím se to říct nahlas, ale já se v tomhle důchodu cítím víc unavená než v práci,“ svěřuje se Dana. Když si nedávno chtěla objednat termín u kadeřnice, zjistila, že tři týdny dopředu nemá ani jeden volný den.
Co je za pocitem únavy
Danin příběh není výjimečný a sociologové i terapeuti popisují celý jev. Socioložka Lucie Vidovičová z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity ve své studii o vztazích českých prarodičů k vnoučatům zjistila, že více než polovina dotázaných prarodičů označila svou roli babičky či dědečka za nejdůležitější nebo druhou nejdůležitější ve svém životě a šedesát procent z nich uvedlo, že jim přináší nejvíce štěstí a radosti. Háček je v tom, že právě tahle vysoká emoční hodnota dělá z hlídání past, ze které je těžké vystoupit.
Terapeutka Jana Novotná pro portál i60.cz upozorňuje, že se za posledních dvacet let zcela proměnilo, co vlastně „pohlídat vnouče“ znamená. „Dříve si pod tím lidé představovali, že dohlédnou, ať dítě něco neprovádí, ať nemusí být samo doma. Dnes má většina dětí zorganizovaný program a ti, kdo je takzvaně hlídají, s nimi jezdí na kroužky, čekají na ně a vozí je domů.“ Na prarodiče jsou kladeny vyšší nároky. Babička v lavičce s křížovkou je obraz, který už neexistuje. Nahradila ho babička za volantem ve špičce.
Psychologové zároveň varují, že syndrom vyhoření se dávno netýká jen pracujících. Výzkumnice Lenka Štěpánková z Institutu pro psychologický výzkum FSS MU pro Český rozhlas Plus popisuje, že „vyhoření obecně definujeme jako mentální a fyzické důsledky nahromaděného stresu a může se stát v jakékoliv oblasti života.“ U prarodičů přitom platí stejná dynamika jako u rodičů. Milují své blízké, ale energii a identitu mimo tuto roli postupně ztrácejí.
Další zkušenosti
Téměř totožný příběh popsala devětapadesátiletá Miriam v rozhovoru pro portál Svetzeny.cz. Dcera si jednoho dne sedla a oznámila jí, kdy a jak často by ji měla přijít hlídat. „Chce, abych vnuky hlídala častěji. Tedy pokud možno pravidelně, a to třikrát v týdnu. Vybrala i dny: pondělí, středa, pátek. Vyzvedla bych si je už ve školce a pak s nimi strávila odpoledne a večer (…) Nabídla jsem, že se na hlídání můžeme domlouvat průběžně, ale ona chce čas pro sebe.“ popisuje Miriam. A dodává: „Někdy chodím z práce tak unavená, že jsem ráda, že je doma ticho a klid.“
Jak vystoupit z pasti dřív, než vyhořím
- Stanovte si konkrétní dny a hodiny. „Pomáhám podle potřeby“ je věta, která se v praxi promění v týdenní úvazek. Domluvte se, kolik dní v týdnu hlídáte a které dny patří jen vám.
- Rozlište výpomoc od náhradního rodičovství. Občasné vyzvednutí ze školy je něco jiného než pravidelný rozvoz po kroužcích. Pokud rodina počítá s vámi jako se stálým řidičem, je férové to pojmenovat.
- Nestyďte se za únavu. Věta „už nezvládnu úplně všechno“ neznamená, že vnouče nemáte rádi. Znamená, že je vám sedmdesát, ne čtyřicet.
- Žádejte něco zpátky. Příspěvek na benzin, odvoz k lékaři, pomoc se zahradou. Vzájemnost vztah léčí, jednosměrný proud ho vyčerpá.
- Hlídejte si jeden den v týdnu jen pro sebe. Kadeřnice, kafe s kamarádkou, kurz keramiky. Nesmí ho rušit nic, co není opravdový průšvih.
Dana nakonec dceři řekla, že úterky a pátky odteď patří jí. Ne navždy, ne kategoricky, jen pro tento školní rok. Dcera se zprvu zatvářila kysele, pak našla tatínka spolužáka, který Elišku z plavání občas přivede. Dana se přihlásila do kurzu keramiky. „Není to ono, hlídání mi to z hlavy ještě úplně neoddělalo. Ale aspoň vím, že existuje den, kdy nemusím nic vyzvedávat. A to je v mém věku skoro luxus,“ říká s úsměvem.
Zdroje
https://www.i60.cz/clanek/detail/36432/babi-tady-mas-seznam-ukolu-pretizenych-prarodicu-pribyva
https://www.i60.cz/clanek/detail/13700/katastrofa-babicka-nechce-hlidat
https://psychologie.cz/kdyz-hlida-babicka/
https://www.vlasta.cz/inspirace/babicka-na-hlidani-mezigeneracni-solidarita-vek-odchodu-do-duchodu-problem-systemu/
https://plus.rozhlas.cz/vyzkumnice-svoje-deti-miluji-ale-uz-s-nimi-nevydrzi-ani-minutu-syndrom-vyhoreni-9343110
https://www.proprarodice.cz/c/ne-vsechny-babicky-jsou-hlidaci-aneb-10-duvodu-proc-nekteri-prarodice-travi-s-vnoucaty-mene-casu-1417
Studie socioložky Lucie Vidovičové, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity
https://www.svetzeny.cz/psychologie/miriam-59-let-dcera-mi-rekla-ze-mam-pravidelne-hlidat-ona-potrebuje-cas-pro-sebe-ale-co
