Článek
Proč jsem si ji vlastně kupovala
Do důchodu jsem odešla v pětašedesáti. Tři roky předtím jsem přestala řídit, protože mi lékař řekl, že už nemám dost rychlé reakce. Od té doby jsem na všechno potřebovala někoho s autem. Syn bydlel deset kilometrů daleko, měl práci a dvě děti, a i když nikdy neřekl ne, pokaždé jsem měla pocit, že ho obtěžuji.
Vnučka měla v květnu vystoupení ve škole. Chtěla jsem tam být. Chtěla jsem se taky dostat do obchodu, k lékaři, na poštu. Sama, kdykoli se mi zachce. Na internetu jsem narazila na elektrickou koloběžku ve slevě. Recenze byly dobré, dojezd třicet kilometrů, skládací. Říkala jsem si, že na deset kilometrů do města to stačí. Objednala jsem ji s osobním odběrem v prodejně.
První den
Vybalila jsem ji v garáži. Byla těžší, než jsem čekala. Měla jsem problém ji vůbec postavit. Návod jsem si přečetla dvakrát, nabíjela jsem ji celou noc.
Ráno jsem vyjela. První metry byly fajn, vítr ve vlasech, nohy na stupátku. Ale už po sto metrech jsem zjistila, že cesta před domem je samá díra. Koloběžka poskakovala, řídítka se mi klepala v rukou. Když jsem dojela k hlavní silnici, auta jezdila příliš rychle. Stála jsem na kraji a nemohla se odhodlat vjet do provozu. Nakonec jsem se otočila a jela domů.
Další jízdy
Druhý den jsem to zkusila znovu. Chtěla jsem dojet na nádraží a odtud autobusem k vnučce. Jenže koloběžka se mi nevešla do skládací podoby tak snadno, jak ukazovali ve videu. Trvalo mi to deset minut a stejně jsem ji měla celou od bláta. V autobuse mě řidič nepustil dovnitř. Prý s ní cestovat nemůžu.
Třetí den mě začalo bolet koleno. Pravé, to, které mám po operaci. Nevěděla jsem, jestli z toho, jak na ní stojím, nebo z toho, jak ji zvedám. Večer jsem si na něj dala led a řekla si, že to přejde.
Čtvrtý den jsem jela k lékaři. Bylo to jen dva kilometry. Zvládla jsem to, ale cestou jsem málem nabourala do paní, která vyšla zpoza rohu. Zabrzdila jsem, až jsem málem spadla. Paní na mě křičela, ať dávám pozor. Měla pravdu.
Hořký konec
Ráno jsem se rozhodla. Koloběžka mi nedala svobodu, naopak. Přidělala mi starosti. Nemohla jsem ji nikam vzít, protože byla těžká, a nemohla jsem na ní jet, protože jsem se bála. Bolest kolena mi připomněla, že už nejsem nejmladší.
Objednala jsem si vrácení zboží. Měla jsem na to nárok, protože jsem ji kupovala přes internet. Čtrnáct dní od převzetí bez udání důvodu. Vytiskla jsem si formulář a začala balit.
Jenže krabice byla velká a těžká. Sama jsem ji nezvedla. Sedla jsem si na zem a chvíli jen koukala na tu hromadu kartonu a polystyrenu. Pak jsem zavolala synovi.
„Můžeš přijet? Potřebuju pomoct.“
Přijel za hodinu. Neptal se proč. Prostě přišel, zvedl krabici, naložil ji do auta a jeli jsme do prodejny.
Vrácení šlo rychle
V prodejně to šlo rychle. Prodavač zkontroloval koloběžku, viděl, že je čistá, najeté kilometry odpovídaly. Podepsala jsem papír a on řekl, že peníze mi přijdou do týdne na účet.
Syn čekal venku. Když jsem vyšla, zeptal se, jestli chci něco říct. Zavrtěla jsem hlavou. Ale pak jsem si vzpomněla na to vystoupení.
„Mohl bys mě v květnu vzít k vnučce do školy?“
Podíval se na mě a řekl, že samozřejmě. Že se ani nemusím ptát. Neřekl nic dalšího. Jen se usmál a nastartoval.
