Článek
Na dovolenou jsem se těšila celý rok
Už od ledna jsem si odškrtávala dny v kalendáři. Letos jsem si konečně dopřála lepší hotel u moře, aby mě nikdo nenutil vařit a uklízet. Přijela jsem sama, protože děti i vnuci měli své plány a mě lákalo být chvíli o samotě. První dva dny byly nádherné. Slunce svítilo, voda v bazénu příjemná, dokonce i personál byl nečekaně milý. Jenže pak jsem si začala všímat, že ráno po snídani už nebylo kam si sednout.
Ručníková invaze u bazénu
Než jsem dopila kávu, všechny lehátka byla obsypaná ručníky. Žádní lidé, jen barevné pruhy, hotelová loga a nafukovací kruhy. Seděla jsem v koutě a dívala se, jak se tu každé ráno strhne tichý boj. Ti nejrychlejší si přišli ještě před otevřením bazénu, hodili ručníky a zmizeli na hodiny pryč. Ostatní pak nervózně kroužili kolem a hledali volné místo. Nejvíc mě rozčílilo, když jsem viděla dva starší páry, jak odcházeli pryč, protože neměli kde sedět, a přitom na polovině lehátek nikdo neležel.
Už toho bylo dost
Třetí den jsem po snídani šla rovnou k bazénu. Nikdo tam nebyl, jen ty opuštěné ručníky. A tak jsem je začala skládat. Jeden po druhém. Složila jsem je na hromadu a položila stranou pod palmu. Když jsem skončila, vypadalo to jako ve vymeteném sále. Sedla jsem si na jedno z nejlepších míst, nasadila klobouk a otevřela knížku. Srdce mi bušilo, připadala jsem si jako zlodějka. Přitom jsem udělala jen to, co měl udělat už dávno někdo jiný.
Rozruch, který následoval
Po chvíli se začali vracet první hosté. Nejdřív žena s obrovským slamákem a pestrobarevnými nehty. Rozhlížela se zmateně kolem a pak šla za personálem. Ten jen pokrčil rameny a ukázal na hromádku pod palmou. Za ní přišel muž v tílku, co vypadal, že se sem vrátil rovnou z baru. Něco si zamumlal a zvedl ručník, jako by mu někdo sáhl do duše. Postupně přicházeli další a další. Někteří se mračili, jiní se hádali mezi sebou, někdo něco sykl směrem k personálu. Cítila jsem na sobě pohledy, někdo se na mě dokonce díval tak, že jsem radši dělala, že čtu.
Nic se nezměnilo
Odpoledne už byli všichni zpátky na svých místech. Ručníky zase ležely na každém druhém lehátku a ti samí lidé se zase ztratili bůhvíkam. Jen já jsem pořád seděla na svém, teď už trochu unavená z těch vyčítavých pohledů. Čekala jsem, jestli někdo něco řekne nahlas, ale všichni radši mlčeli. V duchu jsem si říkala, že příště si asi radši lehnu do trávy.
