Hlavní obsah
Příběhy

V lékárně mi chybělo na doplatek léků. Syn stál vedle mě, koukal do telefonu a nehnul se

Foto: krakenimages.com/Freepik.com

Stála jsem u okénka v lékárně a cítila, jak se mi svírá žaludek. Věděla jsem, že mi peníze nevystačí, ale stejně jsem doufala, že se pletu. Nepřipadala jsem si chudá, jen unavená a zaskočená situací, která mě zaskočila víc, než bych čekala.

Článek

V lékárně

Lékárna byla plná lidí a vzduch měl zvláštní směs vůní. Když mi lékárnice řekla částku k doplatku, automaticky jsem sáhla do peněženky. Mince cinkly o pult a mně bylo hned jasné, že to nesedí. Chybělo mi pár desítek korun. Možná drobnost, ale v tu chvíli to byl problém, který mě zcela ochromil. Cítila jsem horko v obličeji a zvláštní tlak v očích.

Lékárnice mlčela a čekala. Lidé za mnou také. Všechno se na okamžik zastavilo. Hlavou mi proběhlo, jestli mám jít domů a léky vyzvednout jindy, nebo jestli něco rychle vymyslím. Byla to hloupá situace, ale připadala mi hrozně odhalující. Jako by najednou každý věděl, že nemám dost.

Syn vedle mě

Po mém boku stál můj syn. Držel telefon, palcem sjížděl obrazovku a jeho výraz byl úplně klidný. Ani se na mě nepodíval. Čekala jsem, že se zeptá, jestli mi může pomoct, nebo že aspoň zvedne hlavu. Neudělal nic. V té chvíli mě to bodlo víc než samotný nedostatek peněz. Nebyla to výčitka, spíš prázdno. Uvědomila jsem si, že stojíme vedle sebe, ale každý v úplně jiném světě.

Krátké řešení

Nakonec jsem poprosila lékárnici, jestli si můžu jeden lék vyzvednout později. Vzala jsem si tašku, poděkovala a ustoupila stranou. Syn mě následoval, pořád s očima v telefonu. Nikdo nic nekomentoval, ale ve mně to zůstalo.

Venku jsem se nadechla studeného vzduchu. Šli jsme vedle sebe mlčky. Nepotřebovala jsem omluvu ani peníze, jen drobný signál, že si všiml. V hlavě jsem si přehrávala různé verze té chvíle a pokaždé mě napadlo, jak málo by stačilo, aby to bolelo míň. Jedno slovo, jeden pohled, jedno gesto.

Večer doma

Doma jsem léky položila na stůl a sedla si. Syn odešel do svého pokoje a já zůstala sama s tichým bytem. Neplakala jsem, spíš jsem cítila únavu, která se usadila hluboko. Došlo mi, že nejde o peníze ani o lékárnu. Šlo o vzdálenost, která se mezi námi vytvořila nenápadně a dlouho před tímhle dnem.

Ten obraz se mi vrací i teď. Ne jako obvinění, ale jako připomínka chvíle, kdy jsem si uvědomila, že blízkost se nepozná podle toho, kdo stojí vedle vás, ale podle toho, kdo je s vámi i v tichu, které nastane, když se něco pokazí.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz