Článek
Večer, který byl normální
Byl to obyčejný večer. Uklidila jsem kuchyň, pustila televizi a čekala, až přijde domů. Poslal mi zprávu, že se zdrží v práci. Nic zvláštního. Seděla jsem na gauči a mechanicky přepínala programy. Když přišel, působil unaveně. Dal si sprchu a šel spát dřív než já.
Telefon nechal na stole. Normálně ho nosil všude s sebou. Ten večer ne. Vibroval a na displeji vyskočilo upozornění z galerie. Náhled fotky. Ženská noha v silonkách, focená z postele. Chvíli jsem jen seděla. Pak jsem telefon vzala.
Galerie byla plná fotek. Selfie z kanceláře. Z auta. Z nějakého hotelového pokoje. Na několika byli spolu. Objímali se. Usmívali se na sebe způsobem, který jsem znala z našich starých fotek.
Když se probudil
Telefon jsem položila zpátky na stůl. Nechtěla jsem dělat scénu. Seděla jsem v kuchyni asi hodinu. Pak přišel, rozespalý, a ptal se, proč nesvítím v ložnici.
Řekla jsem, že jsem viděla ty fotky.
Chvíli mlčel. Pak si sedl naproti mně. Lokty opřel o stůl. Díval se do desky stolu, ne na mě. A pak řekl: „Spal jsem s ní“.
To bylo všechno. Žádné vysvětlování. Žádné výmluvy. Jen ta věta.
Ticho po té větě
Nevzpomínám si, že bych křičela. Jen jsem seděla a poslouchala zvuky z ulice. Nějaké auto projelo kolem domu. Sousedi nad námi něco přesouvali po podlaze. On seděl naproti a čekal, jestli něco řeknu.
Ptala jsem se jen, jak dlouho. Odpověděl, že pár měsíců. Pak řekl, že to neplánoval. Že se to prostě stalo. Mluvil tiše, skoro monotónně. Jako když čte pracovní mail.
Řekla jsem mu, že půjdu spát do obýváku. Přikývl. Nezastavil mě. Nešel za mnou.
Další dny
Ráno odešel do práce normálně. Nechal hrnek v dřezu. Jako vždycky. Poslal mi během dne zprávu, jestli jsem v pořádku. Odpověděla jsem jen, že jo.
Chodila jsem po bytě a dívala se na věci, které jsme kupovali spolu. Gauč. Stůl. Police v předsíni. Přemýšlela jsem, kdy se to vlastně stalo. Jestli v době, kdy jsme ještě plánovali dovolenou. Nebo když jsme řešili opravu auta.
Večer přišel a choval se opatrně. Vařil večeři. Ptal se, jestli něco nepotřebuju. Bylo to zvláštní. Jako bychom byli spolubydlící, kteří se snaží být slušní. Co bude dál nevím. Budu čekat, co se stane.
