Článek
Sraz po pětadvaceti letech
Přijela jsem do Plzně s hodinovým předstihem. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl přicházet uprostřed davu. Chtěla jsem vplout do sálu jako tehdy na plese. Na sobě světlé šaty a nové lodičky. V zrcadle v předsálí jsem si upravila vlasy a přešla jsem se po chodbě. Pětadvacet let je dlouhá doba, ale byla jsem si jistá, že mě každý pozná na první pohled. Vždyť jsem byla ta princezna.
Tu přezdívku mi dali na gymplu. Nevím přesně kdy, ale najednou se to chytlo. Princezna. Nosila jsem ji jako korunu. Myslela jsem, že to znamená, že mě mají rádi. Že jsem výjimečná. Nikdy mě nenapadlo, že to může znamenat i něco jiného. Třeba že si ze mě dělají legraci. Nebo že mě vidí jako někoho, kdo se povyšuje nad ostatní.
U stolku se jmenovkami jsem se na chvilku zastavila. Byla jsem zvědavá, kdo všechno přijde. Těšila jsem se, až uvidím, jak zestárli ostatní. Já jsem vypadala dobře. Cvičila jsem, nejedla sladké, chodila k vizážistce každý měsíc. Měla jsem pocit, že jsem vyhrála. Že jsem dokázala zestárnout lépe než oni.
Petr u okna
Petr stál u okna a mluvil s Hankou. Vlasy mu prošedivěly, ale jinak vypadal pořád stejně. Vysoký, s tím pomalým úsměvem, který jsem znala ze školních let. Byl moje první láska. Tenkrát jsem ho měla ráda, ale on byl takový ten typ, co se nikam netlačí. Možná proto mě tehdy přitahoval. Nebo proto, že mě jako jediný neobletoval. Ostatní kluci se kolem mě točili, ale Petr ne.
Přešla jsem k němu. Čekala jsem, že se na mě usměje. Že řekne něco o tom, jak jsem pořád stejná. Usmála jsem se a natáhla ruku. Podíval se na mě. Ten pohled trval sotva vteřinu, ale stačil. Nebyl to pohled, jakým se muži dívají na ženu, kterou kdysi milovali. Byl chladný. Odměřený. Skoro opovržlivý.
Ruka mi zůstala ve vzduchu. Petr se otočil zpátky k Hance a něco jí řekl. Nevím co. V uších mi hučelo. Odešla jsem k baru a objednala si vodku. Nepila jsem vodku od dvaceti.
Co mi řekla Hanka
Hanka mě odtáhla k baru. Objednala nám dvě vína a chvíli se jen dívala před sebe. Bylo mi to divné, ale pořád jsem čekala, že mi řekne něco hezkého. Třeba že Petr je jen unavený z práce. Nebo že mě nepoznal. Zeptala jsem se, co je s Petrem. Odložila skleničku a podívala se na mě. „Ty si fakt myslíš, že si na tebe všichni pamatují jen to dobré?“
Nechápala jsem. Chtěla jsem vědět, co tím myslí. Řekla mi, že jsem byla pěkná, to jo. Ale taky jsem byla namyšlená. Že jsem mu před celou třídou řekla, že bych s ním nikdy nešla, ani kdyby byl poslední na světě. A pak jsem se smála, když mi přinesl kytku k narozeninám.
Zůstala jsem sedět. Vzpomněla jsem si. Nebylo to tak, jak říkala. Tenkrát jsem si myslela, že je to vtipné. Že všichni vidí, že si dělám legraci. Že se smějí se mnou. Ale teď, když to řekla Hanka, mi to znělo jinak. Petr stál před tabulí a držel ty kytky. Jeho oči. Nikdy jsem si nevšimla, jak vypadaly.
Doma v kuchyni
Domů jsem přijela po desáté. Manžel už spal. Sedla jsem si do kuchyně a nalila si sklenici vody. Přemýšlela jsem o tom, co řekla Hanka. O Petrových očích. O těch tulipánech. Připadala jsem si hloupě. Ne kvůli tomu, co jsem udělala tenkrát. Ale kvůli tomu, že jsem si celou dobu myslela, že to bylo jinak. Že jsem byla oblíbená. Že se na mě všichni dívali s obdivem.
