Článek
Vteřina nepozornosti
Udělala jsem to úplně automaticky. Sáhla jsem po dvířkách, otevřela je a hned jsem věděla, že tohle není můj prostor. Ne podle oblečení, ale podle toho, co bylo uvnitř. Na polici stály malé lahvičky tvrdého alkoholu. Některé prázdné, jiné sotva načaté. Vše naskládané úhledně, skoro až pečlivě.
Na okamžik jsem jen zírala. Pak se mi v hlavě rozsvítilo. Věděla jsem přesně, čí ta skříňka je.
Všichni jsme si mysleli, že už je to za ním
Ten kolega měl v minulosti problém s alkoholem. Nebylo to žádné tajemství. Vědělo se to, mluvilo se o tom šeptem i otevřeně. Jednu dobu to s ním šlo z kopce, pak ale přišla změna. Přestal pít, aspoň podle všeho. Začal chodit včas, byl klidnější, soustředěnější. Časem se to uzavřelo jako kapitola, která už patří minulosti.
Všichni jsme tomu chtěli věřit. I já. Člověk má rád jednoduché příběhy o tom, že někdo spadl a zase se zvedl. Jenže ty lahvičky v té skříňce mi ten příběh rozbily během pár vteřin.
Nešlo o jednu chybu
Nebylo to tak, že by tam byla jedna zapomenutá lahev. Bylo jich tam víc. Stejný druh, stejné balení. Některé očividně vypité nedávno, jiné čekaly. Bylo jasné, že to není náhoda ani výjimka. Spíš něco, co tam patří. Co tam někdo ukládá s plánem.
Zavřela jsem skříňku rychle, ale ten obraz už se mi usadil v hlavě. Najednou jsem si začala vybavovat drobnosti, které jsem dřív přehlížela. Kratší pauzy. Časté odchody. Lehce zarudlé oči po obědě. Všechno, co mi dřív přišlo normální, do sebe teď zapadalo až nepříjemně přesně.
Ticho, které bylo těžší než slova
Celý den jsem s tím chodila v hlavě. Neřekla jsem to nikomu. Ani kolegyni, se kterou si jinak říkáme skoro všechno. Nevěděla jsem, co bych vlastně měla říct. Že jsem něco viděla. Že jsem si jistá, komu to patří. A že to znamená, že problém, o kterém jsme si mysleli, že je pryč, je zpátky.
Když jsme se s ním potkali na chodbě, normálně se usmál a pozdravil. Úplně obyčejně. A právě to bylo na tom nejhorší. Ta normálnost. Ten kontrast mezi tím, co vidím navenek, a tím, co jsem viděla v té skříňce.
Rozpor, se kterým se špatně žije
Najednou jsem byla v pasti. Když budu mlčet, budu mít pocit, že dělám, že nic nevidím. Když něco řeknu, budu ta, která to vytáhla na světlo. A přitom jsem si byla jistá, že nejsem jediná, kdo tuší, že něco není v pořádku. Jen to nikdo nechce pojmenovat.
Uvědomila jsem si, jak tenká je hranice mezi pomocí a zradou. Mezi starostí a udáváním. A jak snadné je zavřít oči, když se nás to netýká přímo. Jenže mně se to teď týkalo, i když jsem o to vůbec nestála.
Pohled, který už nejde vzít zpátky
Od té chvíle ho vnímám jinak. Ne s odporem, spíš s těžkým pocitem. Vím, co skrývá. Vím, že to není vyřešené. A vím, že my ostatní se tváříme, že je všechno v pořádku, protože je to pohodlnější.
Ta skříňka pro mě přestala být jen kusem nábytku. Stala se symbolem toho, jak snadno si nalháváme, že některé problémy už neexistují. Stačila jedna vteřina nepozornosti a já jsem viděla něco, co změnilo můj pohled nejen na jednoho kolegu, ale i na celý ten náš tichý pracovní svět.
