Článek
Začátek podivných ztrát
Nejdřív to byly drobnosti. Tužka, poznámkový blok, pak klíčenka. Říkala jsem si, že si je prostě někam odkládám a zapomínám. Jenže když mi zmizela peněženka s drobnými a vzápětí i krém z kabelky, bylo mi jasné, že to není náhoda. Přesto jsem pořád hledala chybu u sebe, protože jsem nevěřila, že by mi kolegové něco takového udělali.
Podivné chování kolem
Brzy jsem si všimla, že pokaždé, když jsem se zmínila o zmizelé věci, někdo se uchechtl nebo protočil oči. V kuchyňce jsem zaslechla polohlasné poznámky, které končily smíchem. Bylo to nepříjemné, ale snažila jsem se to ignorovat. Jenže jejich pohledy, jakoby čekali na moji reakci, mě nenechávaly na pochybách, že to celé není náhoda.
Když mi došlo, oč jde
Jednoho rána jsem přišla do kanceláře a na stole jsem nenašla ani propisku. Všechno, co jsem tam večer nechala, zmizelo. Kolegové seděli na svých místech a tvářili se nevinně, jen jeden z nich mi s úšklebkem řekl: „Asi máš doma hodně velký nepořádek, viď.“ V tu chvíli mi spadly klapky z očí. Nebylo to obyčejné zmizení věcí, byla to promyšlená hra, cílená šikana.
Snaha něco řešit
Zkusila jsem zajít za vedoucím a popsat, co se děje. Jenže ten jen pokrčil rameny a pronesl, že asi přeháním. Dodal, že mezi lidmi se občas objeví neshody a že si to mám vyřešit sama. V tu chvíli jsem pochopila, že vedení o všem ví, nebo minimálně nechce nic řešit. Byla jsem tam sama proti skupině, a to se nedalo vydržet.
Okamžité rozhodnutí
Ještě ten den jsem napsala výpověď. Nepotřebovala jsem další důkazy, nepotřebovala jsem se dál trápit. Jestli pro ně byla moje přítomnost jen terčem k pobavení, pak jsem neměla důvod zůstávat. Klid je pro mě důležitější než jakákoliv jistota zaměstnání.
Poslední pocit při odchodu
Když jsem vyšla z budovy, cítila jsem úlevu. Jako bych ze sebe setřásla těžký kámen, který jsem dlouho tahala. Přemýšlela jsem, jak je možné, že lidé dokážou tak cíleně ubližovat. A uvědomila jsem si, že odejít bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat.
