Článek
První setkání, které jsem neplánovala
Potkali jsme se u malého přístavu, kde jsem si kupovala vodu a snažila se zorientovat v mapě. Nabídl mi pomoc a já souhlasila jen proto, že jsem byla ztracená. Mluvil klidně anglicky, bez snahy zapůsobit. Ukázal mi cestu na pláž, ale nakonec jsme šli kus cesty spolu.
Povídali jsme si o obyčejných věcech. O počasí, o tom, kolik turistů přijelo letos, o jídle. Nic hlubokého. Přesto jsem měla pocit, že je mi vedle něj zvláštně dobře. Nebyl vtíravý, nic po mně nechtěl. Jen byl přirozený.
Když jsme se loučili, zeptal se, jestli chci další den vidět místa, kam běžní lidé nejezdí. Normálně bych odmítla. Tentokrát jsem bez přemýšlení souhlasila.
Den, kdy se něco zlomilo
Druhý den jsme jeli do hor nad mořem. Ukazoval mi malé vesnice, staré kostely a výhledy, kde jsme byli úplně sami. Postupně jsem se přestávala cítit jako turistka. Spíš jako někdo, kdo tam na chvíli patří.
Na jedné opuštěné pláži jsme zůstali několik hodin. Plavali jsme, povídali si a pak jen leželi na kamenech. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že ho pozoruju jinak než ráno. Všímala jsem si detailů. Jak se směje. Jak mluví o místě, kde vyrůstal. Jak se chová k lidem, které potkáme.
Večer jsme šli do malé taverny mimo centrum. Seděli jsme blízko sebe, protože stoly byly malé. Když se mě lehce dotkl ruky, projelo mnou něco, co jsem dlouho necítila. Nebylo to dramatické. Spíš tiché a jisté.
Jak jsem si přestala lhát
Další dny jsme trávili spolu skoro pořád. Ráno káva u vody, přes den výlety, večer dlouhé povídání. Začala jsem se těšit na každou další hodinu. A zároveň jsem si zakazovala přiznat, co se děje.
Říkala jsem si, že je to jen dovolenková atmosféra. Že to zmizí, jakmile odjedu. Jenže to nemizelo. Naopak. Jednou večer jsme seděli na kamenech u moře a já se smála tak přirozeně, až mě to zaskočilo. V tu chvíli mi došlo, že se do něj zamilovávám.
Nebyla to prudká vášeň. Bylo to pomalé a hluboké. Jako když někam zapadneš a najednou víš, že tam máš být.
Moment, kdy jsem to přestala skrývat
Poslední dny jsme mluvili víc otevřeně. O rodině, o životě, o tom, co chceme a nechceme. Nebylo to nepříjemné. Spíš úlevné. Jednou večer jsme šli podél vody a zastavili se na místě, kde nebylo skoro žádné světlo.
Řekla jsem mu, že odjezd bude těžší, než jsem čekala. Chvíli mlčel a pak mě jen objal. Nebylo potřeba víc slov. Políbil mě tak přirozeně, jako by to přišlo samo.
V tu chvíli jsem věděla, že už nejde jen o hezkou dovolenou. Šlo o člověka, kterého jsem si pustila blíž, než jsem plánovala.
Poslední noc, kterou si pamatuju do detailu
Poslední noc jsme seděli na střeše domu s výhledem na temné moře. Město pod námi bylo tiché. Vítr byl teplý a vzduch voněl solí. Povídali jsme si o úplných maličkostech, jako by ráno neexistovalo.
Pamatuju si přesně ten okamžik, kdy jsem si položila hlavu na jeho rameno a poslouchala jeho dech. Neřešila jsem, co bude dál. Jen jsem vnímala, že jsem na místě, kde jsem v tu chvíli chtěla být víc než kdekoliv jinde. A někde dole v přístavu pomalu odplouvala loď, která druhý den odvezla i mě.
