Článek
Vinohradský rodák z profesorské rodiny
Václav Voska přišel na svět 21. října 1918 na Královských Vinohradech v Praze. Jeho celé křestní jméno znělo Václav Vratislav. Otec budoucího herce byl středoškolský profesor matematiky a přírodopisu. Jeho dědeček patřil mezi nejznámější pražské právníky. Právě v takové rodině, kde se kariéra před nástupem do nejvyšších pater pražského advokátního stavu probírala jako samozřejmost, bylo každému mladíkovi v podstatě předem připsáno, kudy dál. Až do chvíle, kdy dějiny rozhodnou jinak a připomenou, že žádný rodinný plán nepřežije dvacáté století beze škrábanců.
Od práv k prknům Vinohrad
Po maturitě se Voska zapsal ke studiu práv na pražské Univerzitě Karlově. Jeho studium ukončilo uzavření českých vysokých škol za okupace v roce 1939. Už od roku 1932 spolupracoval s Československým rozhlasem. V říjnu 1946 se oženil s herečkou Evou Kavánkovou v Kostele svatého Antonína v Holešovicích. V poválečné Praze, kde se ještě stěhovaly trosky i naděje, to bylo víc než pouhá svatba, byl to také veřejný podpis pod katolickým světonázorem, který mu za pár let svedl soud bez soudce.
Bezpartijní katolík mezi odpadlíky
Po skončení války v roce 1945 se stal členem souboru činohry pražského Národního divadla.. V roce 1948 mu akční výbor pro očistu Národního divadla zaslal dopis s apelem na jeho pravicové smýšlení. Odvolal se s tím, že je bezpartijní věřící katolík, čímž jeho angažmá ve zlaté kapličce skončilo. Po roce 1948 ho kvůli náboženskému vyznání a politickým postojům obsazovali pouze do vedlejších a epizodních rolí. V sezóně 1951/52 nastoupil do angažmá v Městských divadlech pražských, kde zůstal jako jeden z předních umělců až do konce života.
Herec s noblesou a svůdným barytonem
Patřil k výrazným hercům s velkým charismatem a z jeho postav vždy vyzařovala elegance a noblesa. Jeho nejvýraznějším hereckým prostředkem byl zastřený baryton, který moduloval a efektivně využíval pauz mezi slovy. Právě ta práce s odmlkou, kdy z napůl vyřčené věty dovedl vytřískat víc napětí než kolegové z tří monologů, z něj dělala herce, na kterého se do divadla chodilo jako na koncert. Byl obsazován zejména do psychologických rolí, prokázal ale i komediální talent. Kolegové z divadla vzpomínali na jeho noblesu a galantnost k ženám.
Poslanec, který nezamlčel svůj názor
V letech 1968 a 1969 zasedal jako nestraník v České národní radě. Komunismus nesnášel a přitom byl hluboce věřící katolík. Ten paradox, že právě takového člověka vyneslo pražské jaro až do lavic zákonodárného sboru, vypovídá o roku 1968 možná víc než celé police memoárů, které se o té éře od té doby napsaly.
Palachův pohřeb a roky mlčení
Osobně se zúčastnil pohřbu Jana Palacha, což se mu stalo osudným. V Praze tehdy ještě nikdo netušil, že právě ten průvod ulicemi se o pár měsíců později stane pro normalizátory seznamem, z nějž pečlivě vyškrtávali jednoho kulturního pracovníka za druhým. V lednu 1969 po vyhazovu z poslanecké funkce natočil dokument Kde končí svět, v němž četl Holubovy verše s refrénem „Ty miliardy lidí v podstatě drží hubu“. Až do roku 1976 měl s filmem i divadlem utrum. Za normalizace nesměl do televize, rozhlasu a nakonec ani do divadla.
Návrat, alkohol a Sokrates
Když dostal znovu zelenou, vrhl se do práce po hlavě a zahrál si v téměř čtyřiceti filmech a divadelních hrách. Takové množství rolí za pár zbývajících let by dnes stačilo na zaslouženou hereckou kariéru, jenže pro muže, který měl léta mlčení za sebou a stárnoucí tělo pod vypínaným sakem, to bylo tempo, které si musel něčím zaplatit. Vzrůstající stres začal tlumit alkoholem. Jeho poslední role Sokrata v Radzinského hře Rozhovory se Sokratem byla jevištní událostí. V postavě odsouzeného filozofa, který rozmlouvá nad číší bolehlavu o smrti a o spravedlnosti, se herec, který celý život odmítal poklonit se moci, patrně potkal s rolí tak přesnou, že z ní už dál neměl kam utíkat.
Osudná osmička v Beskydech
V roce 1982 se připravoval na roli Salieriho v Amadeovi. Po letech zákazů, návratu, alkoholu i přetížené práce se přidala ještě jedna zkouška, kdy měl tesat postavu dvorního skladatele, který sám přežívá jako stín dokonalejšího génia, a musel to dělat s tělem, které už dlouho nepatřilo úspěšnému herci na vrcholu sil. Zemřel během divadelních prázdnin, kdy ho postihly dva infarkty. Jeho smrt přišla náhle 20. srpna 1982.
Zdroje:
https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/1699-vaclav-voska
https://www.odivadle.cz/vaclav-voska/
https://www.lifee.cz/muz-pevnych-zasad-vaclav-voska-ucast-v-dokumentu-o-palachovi-mu-rezim-nezapomnel-za-normalizace-nemohl-do-televize-ani-divadla-65e82
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=821:voska-vaclav&Itemid=112&lang=cs
https://www.mestskadivadlaprazska.cz/historie/vaclav-voska/
https://zivotopisyonline.cz/vaclav-voska-herec-s-podmanivym-hlasem/
https://dvojka.rozhlas.cz/nebot-ty-miliardy-lidi-v-podstate-drzi-hubu-pribehy-slavnych-vaclav-voska-7492769
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/pred-90-lety-se-narodil-herec-vaclav-voska-161766
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73767/vaclav-voska.html
https://dvojka.rozhlas.cz/osudove-osmicky-v-zivote-zdanliveho-suverena-pribehy-slavnych-vaclav-voska-7462393
Obrázek
Autor: Archiv Národního divadla, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=73088347
