Článek
Příchod do ordinace
Náš pes působí na první pohled trochu legračně. Má krátké nohy, podsadité tělo a výraz, který vypadá, jako by se pořád divil. Lidé se na něj často usmívají, protože působí spíš jako plyšák než jako opravdové zvíře. Ten den jsme šli na kontrolu po očkování a já byla ráda, že se konečně dostal na řadu, protože čekárna byla plná.
Když jsme vstoupili dovnitř, veterinář se na psa podíval a vyprskl smíchy. „No to je ale kombinace,“ pronesl pobaveně a zkoumal ho ze všech stran. Znělo to, jako by viděl něco mezi mopem a prasečím selátkem. Mně to zpočátku nevadilo, protože jsem zvyklá, že náš pes vzbuzuje úsměvy. Jenže tón jeho hlasu byl spíš posměšný než laskavý.
Nečekaný výbuch smíchu
Veterinář se otočil k sestřičce a se smíchem řekl, že takovou rasu snad musel někdo zkřížit omylem. Přitom si dál dělal poznámky a mně začínalo být nepříjemně. Pes seděl na stole, vrtěl ocasem a netušil, že se mu někdo směje. Cítila jsem zvláštní směs trapnosti a zlosti, ale nechtěla jsem dělat scénu.
Jenže když veterinář dodal, že by si ho klidně vyfotil na památku jako raritu, něco ve mně prasklo. Klidně jsem se na něj podívala a řekla mu, že by to asi nebylo úplně vhodné, vzhledem k tomu, že pes patří k policejní jednotce.
Změna výrazu
V ten okamžik se veterinář zarazil. Zasmál se naposledy, tentokrát nejistě, a zeptal se, jestli to myslím vážně. Kývla jsem. Pes, který před ním seděl s vyplazeným jazykem, byl totiž členem speciálního výcviku, jenž zajišťuje pátrání po drogách. Nebyl to žádný náhodný kříženec z útulku, ale služební pes, který prošel přísným výcvikem a měl za sebou několik úspěšných zásahů.
Veterinář najednou zrudl a začal se omlouvat. Říkal, že ho nenapadlo, že by takhle nevzhledný pes mohl být vycvičený profík. Jeho smích se proměnil v rozpačitý úsměv a rychle se pustil do prohlídky. Každé jeho gesto teď působilo až přehnaně opatrně.
Ticho po smíchu
V ordinaci se rozhostilo ticho. Sestřička zvedla oči od papírů a raději nic neříkala. Pes seděl klidně, jako by tu situaci chápal po svém, a já jen sledovala, jak veterinář pečlivě zapisuje všechno do karty. Když jsme odcházeli, popřál nám hezký den, ale už se ani neusmál.
Krátká jízda domů
V autě jsem se musela pousmát. Ne nad tím, že se mu pes posmíval, ale nad tím, jak se všechno během pár vteřin otočilo. Je zvláštní, jak lidé dokážou někoho shodit, aniž by věděli, s kým mají tu čest. Náš pes možná nevypadá jako hrdina, ale kdyby věděl, že někdo právě zrudl studem kvůli jeho profesi, určitě by mu to udělalo radost.
