Článek
Neřekla to ve vzteku, ale úplně klidně
Hrály jsme karty, vyprávěla mi o škole a najednou, jako by nic, prohlásila, že jsem stará a že je u mě nuda. Nepodívala se na mě, jen si dál míchala karty. Nevím, co mě ranilo víc – ta slova nebo to, s jakou samozřejmostí to řekla. Nechtěla jsem si to brát, ale zůstalo to ve mně sedět.
Snažila jsem se přes to přenést, ale zůstalo to ve vzduchu
Změnilo to tón našeho společného času. Pořád jsme si povídaly, ale už jsem necítila to stejné spojení. Chtěla jsem se vrátit do doby, kdy se ke mně tiskla a šeptala, že by tu chtěla bydlet napořád. Místo toho jsem se cítila jako někdo, koho jen slušně trpí.
Pak přišla chvíle, kdy změnila názor
Její rodiče se museli na pár dní rozdělit kvůli práci. Zůstala s otcem, a už po dvou nocích mi volali. Že brečí, nechce jíst a pořád říká, že chce za babičkou. Že u mě je to jiné. Klidné, bezpečné, jak to sama nazvala. Samozřejmě jsem si pro ni dojela.
Byla hodná, klidná, milá. Ale něco se nevrátilo
Dala mi pusu, donesla čokoládu a tvářila se, jako by se nic nestalo. Ale já si ten její výrok pamatovala až moc dobře. Nedala jsem to na sobě znát, ale nebyla jsem stejná. Některé věci, když se jednou řeknou, už prostě nejdou vzít zpátky. Nehádaly jsme se, ale v tichu mezi větami bylo něco, co tam dřív nebylo.
