Článek
Tři hodiny v křesle
Do salonu na rohu jsem vešla v deset dopoledne a vyšla po třetí hodině. Kadeřnici Markétu mi doporučila kolegyně z práce, která k ní chodí šest let. Já byla naposledy u kadeřnice před dvěma lety. Vlasy jsem si zkracovala sama nůžkami nad umyvadlem a barvu jsem si kupovala v drogerii. Vypadalo to podle toho. Na poradu v práci jsem chodila s culíkem, protože mi nepřirostlý odstín připadal jako něco, co mám schovávat.
Markéta mi všechno vysvětlila ještě předtím, než jsem si sedla do křesla. Napsala na kartičku střih, barvu, péči a celkovou cenu: čtyři tisíce. Řekla jsem, že souhlasím. Trvalo to tři hodiny, bolely mě lopatky a dvakrát jsem si říkala, že jsem si to měla rozmyslet. Ale výsledek se mi líbil. U kasy jsem zaplatila kartou a účtenku si strčila do kapsy kabelky. Cestou domů jsem si v bance zkontrolovala, že platba opravdu odešla.
Cena u večeře
Petr přišel v šest. Uviděl mě, chvíli koukal a řekl, že mi to sluší. Pak se zeptal, kolik to stálo. Řekla jsem to rovnou. Čtyři tisíce.
Ztichl. Odložil příbor. „Čtyři tisíce? Za vlasy?“
Vysvětlila jsem mu, že v tom je střih i barva a že mi to vydrží půl roku. Petr mi připomněl, co jsme si loni v listopadu slíbili: že než zaplatíme něco nad dva tisíce, řekneme si to předem. Odpověděla jsem, že jsem mu to řekla, jenom potom. A že to platím ze svého. Petr odvětil, jestli ze svého zaplatím i ten bojler, kterému podle opraváře zbývá poslední zima.
Manžel se hádá o ceny rád a často. Volal kvůli tarifu operátorovi, kvůli pojistce pojišťovně, kvůli ročnímu vyúčtování bytovému družstvu. Většinou mu to projde, protože mluví věcně a má všechno nachystané. Doma jsme se ten večer hádali půl hodiny a neskončilo to ničím. Účtenku jsem si vytáhla z kabelky, abych si opsala číslo, kdybych potřebovala reklamaci, a nechala jsem ji na kuchyňské lince. Šla jsem spát dřív.
Ráno bez účtenky
Manžel odchází do práce v půl sedmé. Ráno jsem si na lince všimla, že účtenka chybí. Napadlo mě, že ji vyhodil, nebo si ji vzal do práce kvůli výdajům, které si vede v tabulce. Neřešila jsem to.
Ve dvě mi zazvonil telefon. Neznámé číslo, ale zvedla jsem to. Byla to Markéta. Mluvila klidně, ale bylo poznat, že se drží. Řekla mi, že k ní dnes ráno přišel muž s mojí účtenkou a stál tam dvacet minut. Prý že si účtovala nesmyslnou cenu a využila toho, že zákaznice nerozumí barvám. U toho seděly dvě zákaznice. Markéta mu ukázala ceník, který mám podepsaný, a peníze vrátit odmítla.
Omluvila jsem se jí, zavěsila a seděla jsem u stolu dalších deset minut, než jsem se vzpamatovala a šla si říct o volno. Bylo mi to trapné za něj i za sebe, protože účtenku jsem nechala ležet na lince já. Petrovi jsem napsala zprávu, ať mi zavolá. Odpověděl až ve čtyři: že to řešil a že mi to vysvětlí doma.
Zpátky v salonu
Po práci jsem jela do salonu. Markéta seděla za kasou a čekala mě, i když jsem jí psala, že dorazím až po páté. Omluvila jsem se jí. Markéta řekla, že takové lidi už potkala, a že kdybych chtěla, může mi dát kontakt na jiný salon. Odmítla jsem a objednala se na prosinec.
Doma jsem Petrovi řekla, že k Markétě v prosinci jdu znovu a že ho na výdaj upozorním předem. Chtěla jsem, aby se to mezi námi vyřešilo, ne přes cizí lidi. Bylo ticho. Pak řekl, že mu to přijde jako hloupost a že chtěl jenom ušetřit. Řekla jsem mu, že úspory jsou v pořádku, ale že se to řeší se mnou.
Bojler jsme objednali v listopadu, na splátky. Účtenky si teď nechávám v peněžence, ne na lince. Termín v prosinci jsem si zapsala do kalendáře, který vidí i Petr, a vedle jsem připsala částku.
