Článek
Měsíc dřiny
Když jsem nastoupila, všechno působilo slibně. Práce ve známém obchodě mi připadala jistá a stabilní. Všichni kolem mluvili o tom, že když se člověk snaží, může si vydělat pěkné peníze. Snažila jsem se, jak to jen šlo. Brala jsem směny navíc, zůstávala i po zavíračce, když bylo potřeba uklidit. Doma jsem padala únavou, ale říkala jsem si, že to jednou přinese ovoce. Poctivě jsem si zapisovala hodiny a těšila se, až uvidím první výplatu.
Den, kdy přišla výplatní páska
Ten e-mail si pamatuju dodnes. Otevřela jsem ho s napětím, protože jsem byla zvědavá, jak se všechna ta práce promítla do výplaty. Na pásce stálo: 18 482 korun čistého. V první chvíli jsem si myslela, že jde o omyl. Po všech těch hodinách, přesčasech a stresu to byla částka, která by mi nestačila ani na pokrytí základních výdajů. Když jsem si to přepočítala, vyšlo mi, že jsem za hodinu vydělala méně než devadesát korun. V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně.
Marná naděje
Rozhodla jsem se jít za vedoucí a zeptat se, jestli se někde nestala chyba. Cítila jsem se trapně, ale doufala jsem, že se to vysvětlí. Vedoucí se na mě podívala a s naprostým klidem řekla, že „to tak prostě je“. Žádná chyba, žádné nedorozumění. Prý se mi časem výplata zvedne, když vydržím. Jenže já jsem vydržela už celý měsíc, a výsledek byl víc než jasný. Místo pocitu jistoty jsem měla v sobě jen prázdno.
Přepočítávání a zklamání
Doma jsem si sedla ke stolu a začala všechno přepočítávat. Cestovné, jídlo, čas na cestách, všechno, co jsem do práce vložila. Zjistila jsem, že kdybych zůstala doma a dělala drobné zakázky na volné noze, vydělala bych víc. Každý den, který jsem tam strávila, mi teď připadal promarněný. Všechna ta snaha, všechny ty chvíle, kdy jsem se přemáhala, aby bylo vidět, že mi na práci záleží, najednou ztratily smysl.
Okamžité rozhodnutí
Nad papírem s výplatou jsem seděla dlouho, ale nakonec jsem se zvedla, zapnula počítač a napsala výpověď. Nepřemýšlela jsem o tom, co bude dál. Jen jsem věděla, že nechci pokračovat v něčem, co ze mě vysává energii a ještě mě nutí cítit se provinile, že chci důstojně zaplacenou práci. Druhý den jsem výpověď odevzdala bez zbytečných slov. Vedoucí se tvářila překvapeně, ale nic neřekla.
Den poté
Když jsem vyšla z obchodu po poslední směně, ucítila jsem zvláštní klid. Místo strachu z budoucnosti přišla úleva. Neměla jsem jistotu další práce, ale měla jsem něco jiného – pocit, že jsem se nenechala ponižovat. Když teď jdu kolem výloh toho obchodu, vzpomenu si na tu částku a napadne mě jediné. Někdy je největší výhra říct si dost.
