Článek
Situace se měla tak, že jsi obohatila sebe tím, že jsi mě uvedla v omyl. Protože uvedení k omylu znamená, že někdo poskytne jiné osobě falešné nebo zavádějící informace, aby ji přiměl udělat něco, co by jinak neudělala. Byla jsem obeznámena s možnou škodou ve smyslu ztráty času při obhajobě tvého jednání a nežádám nárok na náhradu. Ani kdyby to šlo.
Slíbila jsem ti, že bez ohledu na budoucnost tu budu. Byla jsem. Nikdy jsem se ani o krok nevzdálila, nehledě na to, že mi život tak nějak nasadil běžecké boty a utíkaní je moje přirozená vlastnost, stála jsem dál, abych na tebe alespoň z dálky mohla občas kouknout, jestli jsi šťastná. Sápala jsem se po té vysoké zdi, kterou jsi mezi námi postavila za jeden jediný den a naivně doufala, že moje křičení slyšíš. Slíbila jsi mi to taky, víš? Kde jsi byla, když jsem si mohla vykřičet hlasivky a snažila se tu bezdůvodně postavěnou zeď shodit?
Byla jsi za tou zdí. Nebylas daleko. Chvilku jsem si snad i myslela, že stojíš sice na druhé straně, ale jistě ji sházíš taky, nebo alespoň přiděláváš malinké okénko či tu sebemenší škvírku. Ne, tak to nebylo. Krčila jsi se sice těsně za ní ale silou sis zacpávala uši a snad pro nějakou jistotu nebo strach, betonovala dál.
Zpětně moc jasně vidím, kolik pochopení jsem pro tvoje ticho, pro tvůj distanc, měla. Zdůvodňovala jsem za tebe všechny dýky v mých zádech a po čase jsem přestala počítat ty rány, které mě stály naše kamarádství. Dnes mi je líto každé slzy nad nedoručenou zprávou k tvým narozeninám a každého dne, kdy jsem měla pocit, že tu zeď přeskočíš, že mi přijdeš vyndat ty zaražené kudly v zádech a řekneš, že to důvod mělo. I když ses nikdy neptala, tak chci abys věděla, že pro mě tak jednoduché nebylo dělat jako bych tě nikdy nepoznala. Chci abys také věděla, že bych u té zdi čekala věčnost, kdybych věděla, že přijdeš z druhé strany. Chtěla bych abys to věděla všechno. Abys každý můj pocit od začátku do konce našeho řekla bych spíš znání mohla prožít. Vždycky mě zajímalo, jestli bys to vydržela.
Kdybys jen věděla, kolikrát jsem se z posledních sil plazila podél té zrůdy a hledala dveře, které jsi překvapivě nedávno udělala. Nemusela jsem u nich tehdy stát dlouho, než jsi je otevřela a pomalou chůzí mi přišla říct přivítací ahoj. Přesně v tenhle moment, mi alespoň moje čekání v běžeckých botách dávalo smysl. Měla ses fajn a prý se ti i stýskalo. Věříš tomu? To je jedno, řekla jsi to. Chtěla jsem, abys to řekla.
Ale proč jsi je za sebou nezavřela? Ty dveře víš? Měla jsi zavřít a pro tvou oblíbenou jistotu zamknout, zlomit klíč, zůstat tu už semnou a ukázat, že celé tohle výjimečné přátelství nebyla jen fikce v mé hlavě, prosím. Do dnes netuším, zda tak rychlé ahoj mě mělo obejmout i na rozloučenou, a však při vzpomínce, jak kráčíš zase jiným směrem a mě necháváš u dveří, ti mohu říct, že i španělština mi zněla srozumitelněji. To byla tvá šance na omluvu. Mělas přijít zahojit ty hnusné rány, probudit náš věčný smích, opít se a bláznit, dělat jako by nebylo zítra a kdyby náhodou bylo, tak být semnou. Místo toho jsi však dýky bodla hlouběji, jako bys nevěděla, že to bolí. Jako bys myslela, že jsem pevná jako ta tvoje silná zeď, u které jsme chvíli stály.
Já už tě zastavovat nebudu a pokud chceš jít, tak prosím rovnou utíkej a nediv se, že nic neříkám. Pokud ty nemáš dost odvahy vzít za sebe alespoň kousek zodpovědnosti, nenajdu k tomu slova ani v tom nejrozsáhlejším slovníku na světě. Nediv se ani těch zamknutých dveří, které jsem za sebou zamkla na 7 západů, kdybys mě jednou náhodou zase hledala. Nezkoušej kvalitu tvého stavení ani silou ani slovy, neboť i kdybys měla víc síly a hlasitější hlas než kdysi já, nebudu se krčit hned za ní a zacpávat si uši. Půjdu od té zdi daleko pryč a tebe má drahá kamarádko, nechávám za ní.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustné odvolání ani žádný jiný řádný opravný prostředek.
