Článek
Maminka mi doma na tuto otázku odpověděla dost jednoduše. „Abys uměla psát, číst i počítat.“ To se alespoň mému 7letému já zdálo jako super hra. „Ti, co do školy nepůjdou, budou hloupí a budou to mít v životě nejspíš moc těžké,“ dodal táta. Takové větě jsem nevěnovala mnoho pozornosti. Brala jsem to spíš jako varování, jak nesmím dopadnout. Co mě ale škola učit nemusela je, že rodiče mají vždy pravdu. Takže jsem plně přesvědčená do školy šla a byla jsem ráda, že nebudu ten hloupý člověk, co to bude mít jednou hodně těžké.
Pokud je dítě odmala vedené učit se formou hry a ve škole bude mít přátelskou, chápavou paní učitelku, první roky studia ho budou bavit. Nebude sice vědět, proč musí umět nazpaměť malou násobilku, ale naučí se ji. Mluvím z vlastní zkušenosti, vzpomínek a jak si to vše představuji. Na druhém stupni jsem se, stejně jako ostatní, přestala ptát na otázku proč. Už nám na ni nebylo odpovídáno tak, že bychom tomu rozuměli. Dítě v takovém věku má zcela jiné myšlenkové pochody a spousty vět co slyší, pochopí třeba až za několik let.
Na druhém stupni dítě pochopí, jaká bouda to byla. Počítat, psát i číst už umí, ale dost to není. Chce se po něm spočítat něco, co si 12leté dítě ani neumí představit, že spočítat jde. Natož proč by to mělo počítat. Třeba taková rychlost světla a úhel zlomu paprsku pomocí zrcadla. Chce se po něm, aby napsal na papír, jaké měl prázdniny, ale nerozumí, proč se učitelce jeho prázdniny nelíbily. Chce se po něm, aby četl každý měsíc knížku a vymýšlel komu by knihu doporučil. Jak moc chytrý člověk musí být, aby to stačilo?
Kolem 15. roku věku na ně padne otázka, na jakou střední školu by chtěli podat přihlášku. V mé třídě nevěděl nikdo. Zjistila jsem, že v ostatních třídách a školách taky nikdo nic neví. Jediné, co každý z nás věděl je, že někam jít musíme. Už tak školou zničené děti musí jít na další školu, a to ke všemu se zaměřením, které málokdo zná. Gymnázium je pro ty, kteří buď chápou, proč mají počítat rychlost světla anebo pro ty, které nezajímá proč, ale spočítají to. Veletrhy, které mají dětem usnadnit výběr střední školy, na děti mluví neznámým jazykem. Předměty už nezní tak jednoduše, a ani z názvu jim 15letý puberťák neporozumí. Dítě se tak vydá tam, kam mu řeknou rodiče, nebo tam, kde to má blízko domů anebo tam, kam jde kamarád. Snažíme se být těmi chytrými lidmi, aniž bychom si uvědomovali, že se stáváme stádem hloupých ovcí.
Dnes už mi není 7, ale 19 let, a mám si vybrat další školu. Přijde mi, že jsem tam, kde jsem byla před 4 lety. Mám vybírat další školu, s dalším zaměřením, tentokrát vysokou. Už sice dávno chápu, proč musím chodit do školy, ale naučila mě škola to, co měla? Znám sice spousty matematických vzorečků, zvládnu zaúčtovat příjem materiálu na sklad a kdybych se při tělocviku víc snažila, možná bych uměla i stojku. Díky tomuto předci ale nejsem chytrá. Kdy už budeme vzdělaní? A není to právě život, co nás naučí? Stejně jako ostatní ale doufám, že hloupá nebudu a jednou to nebudu mít těžké.
