Článek
Nevím jak vaše škola, ale v té naší je použití systému Bakaláři víceméně „povinné“, třebaže to nikde písemně či ve školním řádu uvedeno není. Jinak se ale nedá zaplatit do třídního fondu, jinam nechodí předpis platby školy v přírodě, jinak nelze dítě omlouvat. Mě se toto nepozdává. Už jen proto, že jde o školu základní, tedy o povinné vzdělávání, ale o povinnosti vlastnit chytrý telefon s aplikací či vůbec internet na straně rodiče mi nic známo není. Co třeba, když někoho vychovává babička či dědeček, kteří si s technologiemi netykají? Ale není to jen problém starší generace. Kamarádka, která se snaží žít občas tak trochu víc v přírodě a mimo tyto vymoženosti (aniž by ovšem patřila k nějaké praštěné sektě či svým dětem jakkoliv škodila), s tím má stálý problém. A já tak trochu taky, i když patřičně vybavena jsem.
Třeba ty známky. Já ty děti vysloveně lituji a nepovažuji to ani za správné z výchovných důvodů. My, když jsme dostali špatnou známku, sice se zapsala do žákovské knihy, to je pravda. Takže nějaké dlouhé skrývání před rodiči nehrozilo. Ale měli jsme čas polknout zklamání, projít pokaženou písemku, domluvit si třeba už i rovnou ve škole opravný termín nebo nové zkoušení, případně aspoň domluvit se se spolužákem, který tomu na rozdíl od nás rozumí a koukne na to s námi. A sdělit to rodičům nějak takticky, ne pár vteřin po jejich unaveném návratu z práce. Dávalo nám to určitou míru samostatnosti a dospělejšího řešení problému. Ono říct „Tati, dostal jsem čtyřku z matematiky. Mrzí mě to, nějak jsem asi špatně chápal rovnice. Domluvil jsem se s Janou od vedle, že mě to zítra po škole ještě jednou vysvětlí,“ zní trochu jinak, než „Coooo? Jaká čtyřka? Jak to?“ co dnes slýcháme my. Děti samy totiž ještě mnohdy svůj výsledek ani neznají. Nevědí ani často ještě, co pokazily, ani neměly šanci zkusit to nějak napravit. Řešení už automaticky přejímáme my: Tak šup, jdeme se to učit - a dítě, včetně studentů víceletých gymnázií, tak nějak více či méně poslušně vlaje a učí se, že za něj vše vyřešíme. Kde je nějaká samostatnost?
Nebo sdílení polohy. U staršího dítěte tu funkci nepoužívám vůbec, ale často slýchám, že jsem divná, hazarduji s jejím životem a zdravím. No, když ji někdo unese, jako první jí stejně vyhodí telefon, bych tak řekla. Nebo se telefon vybije. A když nebude chtít, abych se koukala, polohu či celý telefon prostě vypne. A čipovat děti jako pejsky naštěstí ještě nenecháváme. Určitě by se dala vymyslet příhoda, kdy se stane něco jiného než zrovna únos a sdílení polohy by pomohlo. Jedná se ale zároveň z mého i jejího pohledu o tak zásadní narušení soukromí, že jsme se na tom prostě nedomluvily i za cenu toho určitého rizika, že si někdy řekneme, škoda, že jsme to neměly zapnuté. Já bych také nechtěla, aby se ona 24/7 dívala, kde chodím já. Jako sólo mamka se taky třeba občas chci seznámit, že jo. A nikdo nemusí sledovat každý můj krok. A když já sama polohu nesdílím - jak bych to mohla chtít po ní? Možná beru děti moc partnersky, kdo ví. U mladšího syna polohu mám tak nějak mimoděk, jako vedlejší produkt Family Linku, kde je jedna opravdu užitečná funkce - mohu mu omezit čas, který promarní (protože jinak se tomu bohužel říct nedá) zíráním do displeje. Vedlejší produkt tohoto opatření je, že když limit dojde, prostě si vezme míč nebo kolo a jde ven. A to je za mě nejvíc. Do polohy nekoukám. Budu prostě doufat, když se vracím ze školy později než on, že je právě teď za barákem a kope si s dětmi z ulice. A co vy, jaký máte na toto názor?
