Článek
…a co třeba nekritizovat?
Nikdy, fakt nikdy se k tomu nebudu vyjadřovat. K věčným o diskuzím o výchově - nikdy!
Odříkaného chleba největší krajíc. Takže, s dovolením, i já.
Mám čtyři děti a tři vnoučata. Dvě děti, řekněme, biologické, dvě děti jsem si kdysi z přemíry energie a sebevědomí vzala z dětských domovů. Říkám vzala, jelikož s muži jsem to měla vždy poněkud komplikované. Ani ne tak vinou těch mužů, ale se mnou existovat bylo… bylo… složité. Ze všech čtyř dětí jsou poměrně úspěšní lidé. Byla jsem přísná, někdy myslím až zbytečně. Také jsem se jim zato výslovně omluvila. Něco ve stylu „…udělala jsem pro vás hodně, postarala jsem se o vás, za to, co jsem někdy přehnala, se omlouvám. Nikdo nejsme světci, jsme pouze lidé chybující, kdo si myslí, že nepochybil, je do sebe zahleděný idiot, i vy určitě chybujete a budete chybovat…“ Dost se tím pročistily vztahy.
Dnes jsem babička. Všechna vnoučata nezřízeně miluji. Každé je úplně jiné. Jiný genetický a povahový základ, jiný temperament, různé záliby. S chutí a často hlídám. Děti jsou vychovávány různými rodiči, některé více moderně, jiné přísněji. Třeba miminko mé mladší dcery je neuvěřitelně temperamentní a když není po jeho, zuřivě vzteklé. Viděla jsem svoji mladší dceru, jak na něj zavrčela, když zlobilo, tak, že děti mé starší dcery by byly na psychologa. Ale mimino se začalo smát a byl klid - zkrátka geny.
Miluji zvířata, koně, jezdectví. Když jsem vzala svá starší vnoučata ke koním, tiskla se ke mně, je to přece jenom veliké zvíře. Mimino mi málem vyskočilo z náručí, jak bylo nadšené. Všichni přihlížející zírali. Moje starší vnoučata jsou zase nadšená pouštěním klasické hudby a to odjakživa. No jistě, máma vždycky s velkým zápalem dělala klasický balet.
Do výchovy se nepletu, jedině rodiče vědí, co je správné, vždyť jejich potomek je pouze a jedině JEJICH. Rodiče jsou ovlivněni dobou a jejími trendy, svou vlastní výchovou (v dobrém i špatném), svou povahou, temperamentem, prací, zálibami. Pokud budou chtít, aby jejich dítě jezdilo na kole v brnění, po nějakém se poohlédnu, ať už si o tom myslím cokoli. Pokud po nich potomek metá hračky, nekritizuji, je to jejich boj.
Když hlídám já, je to něco jiného. Platí moje pravidla, možná poněkud vojácká, moje výchovné postupy a opatření. A děti i vnoučata to berou a respektují, jakkoli jsou malá. Smějí se, když zavelím „bando ke mně, půjdeme ven“ a s chutí pomáhají. Ano, tihle prckové strašně rádi pomáhají. Nosí mi oblečení na mimino, podávají mu dudlík, nosí ze špajzky věci na vaření. Když zavelím „ke stolu“, zasednou ke stolu. Na otázku „čím budeme jíst“ se vrhnou pro příbory. Chtějí být užiteční a jsou. Vždyť jinak bych se ulítala a uohýbala. Kolikrát mi během dne něco podají, pro něco se ohnou, se nedá spočítat! Pijeme vodu z vodovodu (u rodičů cosi z lahví), jíme, co se uvaří (u rodičů se diskutuje). V rámci popoledního klidu zalezou na chvíli do postele a já si s chutí dám kafe a svoji oblíbenou Winstonku. Do dnes, kdykoli cítím vůni tabáku, nostalgicky si vybavím svého vlastního milovaného dědu, který mě vždy objal se slovy „pocem, ty moja ovečko“ a přitom pálil jednu Lípu za druhou. Dožil se na Hané nějakých 93 let.
Co považuji za podstatné? Když mám vnoučata svěřena, řeším to po svém, nikdo do toho zbytečně nekecá, všichni vědí, že vnoučata můj přístup přežijí. Rodiče děti vychovávají zase po svém, nekritizuji, neradím, vím, že vnoučata přístup rodičů přežijí. Později všichni sklidíme plody své výchovy a až se budou sklízet plody výchovy mých vnoučat, možná už mi to bude úplně jedno. Věřím, že budu se svými milovanými, kteří už „tam“ jsou.
Teď se raduji z nádherných malých bytostí, které mi činí život barevným a veselým. Když v tomto krásném podzimním čase zavolám „jdeme sbírat jablka“, nastoupí jako jeden muž, chechtají se a sbírají. Mimino je stíhá po čtyřech, co to dá. Vědí, že bude štrůdl. A nejen to! Budou podávat jablka, váleček, rozhazovat plátky jablek po těstě a dokonce budou moci ÚPLNĚ SAMI hotový štrůdl „ocukřit“. A to je teda něco!
