Článek
To znamená, že nejvíce si užívám ty dny, kdy už mám oběhány zásadní pamětihodnosti a zbydou na mě už jen lahůdky a jednohubky, tedy požitky.
Mám ráda ten pocit, kdy už vím, kudy jít na snídani, kde si koupit vodu v místní samoobsluze, abych v centru neplatila jako blbec 2 eura za láhev, a tak podobně. Přesně tak příjemný je náš 3.den na Capri.
Ráno už jako staré známé míříme na snídani do Baru Faro a máváme na obsluhu, která nás z dálky vítá. Opět nedostižná italská káva a čerstvé sladké pečivo.
La Nave grande
Lenka si není jistá ohledně výletu kolem ostrova, který neustále podsouvám, ale dohodneme se, že se pokusíme v přístavu zajistit lístek na co největší loď, aby se moc nehoupala a Lence nebylo špatně. Když sjedeme autobusem do hlavního přístavu Marina Grande a přemýšlíme, kterou loď vybrat, dojde nám, že je to asi úplně jedno. Cesta kolem ostrova stojí 25 euro (je to na Capri taková pěkná kulatá částka, kterou člověk dá za všechno) a nezáleží na tom, kterou z podivných společností nahánějících turisty zvolíte. Snažím se prodejci vysvětlit, že Lence nebývá na moři dobře a že musíme jet na „la Nave grande“ – velkou lodí. Všichni se usmívají, neurčitě kývají a my dopředu víme, že nám nikdo nezaručí nic.
Když zaplatíme, dozvíme se, že to stejně bude „dle zájmu a obsazenosti.“ Lenka toužebně kouká po velkém plnícím se trajektu, ale tam pouští pasažéry pouze se žlutými lístky a my máme modré na později.
Loď Santo Stefano
No, nebudu to okecávat. Samozřejmě naše loď není příliš velká a ani prohlídka kolem ostrova netrvá inzerovanou hodinu, ale 90 minut a Lenka opět prokazuje, že je skutečná hrdinka, protože špatně je jí asi po 5 minutách jízdy a zbylých 85 minut sama sebe překonává, protože jí nic jiného nezbývá.
Výhledy z lodě jsou opravdu nádherné, a tak se ji snažím rozptýlit, vyprávím k tomu nějaké blbosti a mám výčitky svědomí, do čeho jsem ji to zase navezla. Jediné, co ji přimělo nastoupit, byl název lodi Santo Stefano – a Stephan se jmenuje její francouzský manžel, tak se prostě svěřila do jeho houpavé náruče. Plavba kolem ostrova opravdu stojí za to, máme i krásné slunečné počasí a průvodce není (na rozdíl od Luigiho z Neapole – viz předchozí díly) vůbec vlezlý a mile nás ve 2 jazycích informuje o tom, co míjíme.
Skalní „hromady“ Faraglioni
Dorazíme samozřejmě i k nejfotografovanějším z moře trčícím skalním útvarům na Capri, kterým se říká Faraglioni a já se snažím marně si ten název zapamatovat podle průniku slova faraon a fragola, což je italsky jahoda. To se mi opakovaně nedaří a teď když to píšu, zase si to musím zadat to vyhledavače.
Slovo Faraglioni znamená v češtině hromady a nebo vrcholy a každá ze 3 hlavních „hromad“ má svůj název: Stella, Mezzo a Fuori. Tihle skalní giganti vystupují z hladiny moře až do výšky 109 metrů a jsou jedním z nejznámějších symbolů ostrova Capri. Když průvodce přibrzdí loď, abychom měli nejlepší výhled a nejlepší úhel na focení, přemýšlím, kam se ukládají všechny ty desetitisíce fotografií, které tu na přesně stejném místě každý den turisti pořídí. Byla by to pořádná Faraglione (hromada) digitálního odpadu.
Klaustrofobii testovat nebudeme
Lenka statečně v závratích a s rozhoupaným žaludkem tiše trpí, snaží se o úsměv a fotí. Do toho jí na loď volá z Francie Stephan a směje se, kam jí ta Tereza zase dostala. Když ale zjistí, jak se jmenuje loď, zaraduje se.
Objedeme všechny krásné menší pláže, přístavy i jeskyně – Bílou, Zelenou a Šedou, barva moře je v nich prostě neuvěřitelná. Do nejvíce turisticky zdevastované a profláklé modré jeskyně (Grotta Azzurra), kde se musí vystoupit z větší lodi a přestoupit na maličkou loďku a lehnout si na záda, aby se dalo do úzké jeskyně vůbec vjet, jsme se rozhodly nejít. Průvodce nám říká, že zrovna dnes je moře lehce rozbouřené, vyšší hladina a čekací doba na loďku 2 hodiny na cestu tam (10 minut uvnitř) a 2 hodiny na cestu ven na druhé straně. Vidíme oběti turismu stát v klikaté frontě po nekonečných schodech a máme jasno. To si opravdu odpustíme a Lenka navíc říká, že strach z výšek a z lodi už se mnou překonala, ale klaustrofobii testovat nehodlá.
Nejvíc se těšíme na maják, u kterého je také místní divoká pláž Faro a odpolední program je jasný. Až se dostaneme z lodi, přesuneme se pomalu přes celý ostrov tam. Po 90 minutách jsme propuštěné, a i já jsem ráda, že stojím nohama na pevnině, protože asi taky nebudu úplně lodní typ. Tak si tu jachtu tedy kupovat nebudu, no.
V Marina Grande je opět peklo, jak to už známe, tisíce lidí, kteří právě dorazili, se snaží z přístavu vydrápat do všech světových stran a na náš autobus směr domov je dlouhatánská fronta, která musí mít, jak je zde zvykem, svého ředitele, který přesouvá lana a pouští nebožáky do přecpaných autobusů.
Kup si citronovou košili, nikdo nepozná, že jsi Američan
S námi ve frontě bohužel stojí dost děsivá skupina Američanů, kteří své kypré tvary všichni nacpali do košil a šatů s velkými citrony a asi si myslí, že tím pádem skvěle zapadají. Je jich opravdu hodně, takže pokud se takto vybavili v jednom jediném místním obchodě, majitel mohl nejspíš ihned na čas zavřít a odjet s útratou na půl roku na dovolenou. Samozřejmě jsou velice hlasití a když se konečně procpeme společně k autobusu, nemají koupené lístky (my zkušeně ano) a snaží se řidiči, který právě začíná jízdu, nacpat 50 euro a chtějí nazpátek. Chvíli to vypadá na rvačku, protože řidič je posílá do pokladny a oni už stáli 40 minut ve frontě a rozhodně nechtějí ztratit pořadí, kterého nyní dosáhli. Ale pak nějaká místní paní vytáhne peněženku a Amíkovi rozmění a všechny nás zachrání. Necháme „wow, great, amazing, cool“ odjet a raději čekáme na další spoj, kde si sedneme a nemusíme je poslouchat.
Oběd si dáme v našem milém citrony provoněném Anacapri, poblíž ubytování a vedle nás sedí moc sympatické ženy v našem věku a brzy zjistíme, že jsou to sestry z Polska, i když jedna se vdala do Německa a společně se scházejí v různých zemích světa a cestují spolu. My s Lenkou máme také mladší sestry… ale naše životní styly jsou natolik odlišné, že společně hned konstatujeme, že bychom samy ve dvou se sestrami cestovat neuměly a dopadlo by to zle. Holt místo sester máme jedna druhou. Proklábosíme s Polkami velmi příjemně celý oběd a vyměníme si různé tipy a triky pro Neapol a Capri.
Chce někdo lístek na autobus?
Pak už se snažíme s našimi předem koupenými lístky (no, jo, frajerky…) dojet k majáku, ale při nástupu opět zjistíme, že tento spoj k majáku provozuje jiný majitel linky a naše lístky si můžeme leda tak přilepit na čelo. Jestli se někdo v brzké době chystáte na Capri, dejte vědět, věnuji vám 2 platné. Na jakou budou linku, si ale musíte zjistit sami. Je to celé past na turisty, abychom na ostrově zanechali o pár euro navíc. Opět tedy moje rada zní: Nekupujte si zpáteční lístek, vždy pouze jeden na cestu tam.
Náladu nám to nezkazí a brzy se již procházíme u majestátního majáku Faro di Punta Carena. Moře je tu divoké a když pak dojdeme dolů na pláž, je mi jasné, že si asi příliš nezaplavu. Velké vlny se tříští o skály i o železný žebřík, po kterém zřejmě při zcela klidném moři odvážlivci lezou do vody. Nicméně se nevzdávám, obleču si plavky, stoupnu si na žebřík, slezu asi dvě příčky, abych si namočila nohy a už mě překryje velká vlna a osvěží mě až na temeni hlavy. Podobně to provádějí i další návštěvníci pláže, a tak se vzájemně na sebe usmíváme a tento zvláštní typ „sprchování moře“ prohlásíme za místní koupací standard.
(pokarčování bude)
Všechny díly najdete ZDE
Více fotek najdete u mě na instagramu @terezaboehmovaknihy nebo na facebooku.
