Capri: monumentální kostel, citronová restaurace a nelehký návrat domů

Ale asi už je čas. Poslední odpoledne a večer na Capri totiž patřily k tomu nejhezčímu, co jsme zažily.

Kromě nákupu parfémů z Capri, které jsem očichávala a zvažovala už od prvního dne a prostě musely se mnou domů a oblíbených bonbonů mojí babičky - slavných čokoládovo-oříškových Baci (pusinky), ve kterých je vždy na papírku skryto milostné poselství, která nám babička vždy z Itálie vozila, jsme s Lenkou stihly ještě navštívit jednu trochu ukrytou památku v Anacapri. A to monumentální kostel San Michele (Chiesa Monumentale San Michele).

Chiesa Monumentale San Michele

Kostel se nachází na náměstí s názvem Piazza San Nicola, a má vzácnou malovanou podlahu, po které se nesmí šlapat. Takže se dobrodružně plazíte po dřevěných chodníčcích u zdi. Podlaha je nádherná, jak vidíte na fotce. Jde o obraz vyhnání Adama a Evy z ráje, pochází z roku 1761 a je dílem známého neapolského umělce Leonarda Chiaiese. Uprostřed malby najdete anděla s planoucím mečem, který vyhání Adama a Evu z Ráje. Ďábel v podobě hada se obtáčí kolem kmene stromu poznání. Exotická zvířata jsou zobrazena poněkud fantaskně: slon, jaguár, lev, opice a krokodýl – všechna mají pozoruhodně lidské rysy. Kupodivu tato pamětihodnost asi nefiguruje v turistických průvodcích tak často, protože jsme v kostele byly s Lenkou úplně samy. Určitě doporučuji.

La Zagara restaurant

Pro poslední večeři – jak symbolické – jsme zvažovaly vícero míst, ale velice nás lákala restaurace, okolo které chodíme od prvního dne – La Zagara. Míjely jsme to místo opakovaně a po ostrově navíc jezdilo několik taxíků s reklamou a já se trochu bála, že to bude příliš luxusní turistická past a že se nedoplatíme. Nakonec mě ale Lenka přemluvila s tím, že žijeme jenom jednou, a tak jsme do toho ráje citronových stromů a vynikajícího jídla vstoupily a nelituji ani jednoho zaplaceného eura. Cena byla docela přijatelná, místo, obsluha a prezentace jídla naprosto úchvatná. Jestli budete někdy na Capri, neváhejte ani chvíli.

Měla jsem chobotnici, Lenka těstoviny a moc jsme si pochutnaly. Když se trochu setmělo a ochladilo, obsluha všem nabídla krásné žluté deky, které ladily s citronovým okolím. Dokonalost. Škoda jen, že Lenka druhý den zjistila, že pravděpodobně někde v restauraci ztratila větší obnos peněz, který jí asi vypadl na zem při placení. Ach jo.

Po večeři jsme se ještě musely rozloučit s naší terasou v Casa Mani, takže jsme si koupily ovoce a pojídaly ho opět až rituálně při západu Slunce a byly jsme tak zaskočené všemi těmi zážitky, že jsme jen spokojeně zíraly na moře a vůbec se nám nechtělo balit. Věděly jsme, že příjemné užívání končí a čeká nás náročná cesta domů.

Kdo tu nebyl okraden, jakoby nebyl

Následující den jsme totiž musely vstávat hrozně brzy, protož jsme se přesouvaly z Capri trajektem do Neapole a zpět na letiště. Po hrozných zkušenostech s taxíky v Neapoli jsme poprosily majitele našeho ubytování, jestli by nám na ráno zamluvil spolehlivý odvoz za klasickou místní taxu 25 euro a on nám to přislíbil.

Ráno se skutečně hned v šest ráno před naším ubytováním objevil taxík a nám se ulevilo. Servaly jsme těžké kufry naposledy z těch hrozných schodů a chvíli všechno vypadalo relativně bezproblémově. V přístavu, kam nás řidič dovezl asi za 7 minut, si však našich 25 euro odmítal vzít s tím, že on jezdí tuhle trasu za 40. To mě rozzuřilo a italsky jsem mu řekla, že tu nejsme první den a víme, co tu kolik stojí. Chvíli odporně skuhral, že si na nás bude stěžovat, že musel kvůli nám vstávat… a že vezl zavazadla a vypadal, že bude volat policii (kecy v kleci) a já vypadala, že se s ním poperu, ale nakonec si vzal mých s pohrdáním odhozených 30 euro a naštvaně někam odprděl okrádat další turisty. Hnusák.

Trajekt přijel včas a my se po hodině jízdy octly zpět ve špinavém, hlučném, přeplněném městě. Zde nás ještě naposledy okradl další neapolský taxikář, i když jsem ho objednala přes aplikaci, která mi cestu na letiště ukazovala z přístavu v danou hodinu za 18-20 euro. Když jsme nastoupily do taxíku, řidič nám oznámil, že jsme měly špatně nastavený cíl cesty – vlakové nádraží, což ovšem nebyla pravda, ale už prý nám to opravil na letiště a vše je v pořádku. Ano, vše bylo v pořádku, akorát opět neodpovídala cena a stálo to 30 euro. Ale popravdě, už nám to bylo úplně jedno. Jeden zlodějíček navíc… Prostě místní kolorit.

Nechcete se nechat okrádat? Netahejte s sebou obrovské kufry (já to bez nich neumím) a choďte pěšky… nebo já nevím. Protože i běžná hromadná doprava v Neapoli je podobný podvod s různými vlastníky linek, jak už jsem popisovala v minulých dílech.

Na letišti jsme se s Lenkou musely rozloučit předčasně, protože můj let byl dřív a Lence ještě nezačalo odbavení, takže jsme se jen krátce objaly a doufaly, že se ještě přece jen zahlédneme někde uvnitř terminálu. To se bohužel nestalo, ale alespoň jsme se obě dostaly domů bez velkých zpoždění (já žádné, Lenka hodinu) a živé a zdravé.

Celkem to byl opravdu nádherný výlet, kterým jsem - zejména tou částí na nádherném ostrově Capri – příjemně poznamenaná. Z Hornbachu jsem si hned objednala malý citronovník se 3 zatím zelenými plody, který si už doma opatruju a doufám, že mi hned nechcípne. Koupila jsem si nové stylové talíře, voním se tou capri voňavkou, a těším se, až mi přijde citronový ubrus, který už je také na cestě. Krásné to bylo. Tak zase někdy…

Všechny díly najdete ZDE

Více fotek najdete u mě na instagramu @terezaboehmovaknihy nebo na facebooku.