Článek
Sice zas tak úplné báby ještě nejsme, ale dle počtu léků, které jsem cpala minulý pátek do kufru, se mi to tak trochu zdálo. No nic.
Když jedna z naší skupiny kamarádek dosáhne významného životního jubilea (proboha, to zní jako z parte), prostě, když má jedna z nás větší narozeniny, očekává se, že nám naplánuje výlet do destinace, na které se shodneme. A že se sejdeme. Není to snadné. Maruška žije v Plasích u Plzně, Stáňa žije, kde žije zrovna její manžel velvyslanec, Lenka žije v Paříži a pak jsem tu já z Prahy.
Letos větší narozeniny připadly na Lenku a už tak asi 2 roky nám říkala, že by chtěla na Capri, ale my jsme to tak trochu ignorovaly, protože představa toho, že se někam letí a ještě se musí trajektem, nebyla pro životem unavené dámy, co nerady létají, úplně lákavá. Ale jak se to blížilo, Lenka byla rozhodnutá, a protože jsem bohužel většinou nedobrovolně organizační složkou našeho kvarteta, řekla jsem někdy v únoru, že teda dobře. Že pojedeme a začaly přípravy.
Protože některé z nás si nemohly vzít delší volno, rozdělily jsem výlet do dvou částí – nejprve víkend v Neapoli a s vybranými jedinci s lepšími časovými možnostmi se pak mělo pokračovat na Capri.
Vidle nám do plánu ale bohužel hodila naše milovaná Maruška, lékař na palubě, která si zranila koleno a už od března začala mírně naznačovat, že s ní nemáme počítat, protože s urvaným meniskem se blbě běhá po Pompejích. Stáňa sice do poslední chvíle myslela, že si to Maruška rozmyslí a bude alespoň sedět na balkoně v Neapoli, ale bohužel se to nestalo. Čili z kvarteta se stalo trio Lenka (ta, co žije v Paříži), Stáňa (ta co nemá ráda zařizování věcí moc dopředu – což se projevilo tím, že na letišti v Praze se objevila pouze s letenkou tam s tím, že zpáteční si asi pořídí až dle situace. A já – úzkostný plánovač s téměř větším zavazadlem než jsem já sama, protože já ty všechny věci prostě potřebuju!
Další problém nastal, když Lence zemřel před měsícem tatínek. Bylo to moc těžké a čekaly jsme, že Lenka výlet zruší. Nicméně rozhodla se, že naopak jí odreagování od po pohřebního smutku pomůže jít dál, tak jsme to respektovaly a pokračovaly v plánech.
Když jsme zamlouvaly ubytování v Neapoli. Stala se divná věc, jeden den šlo normálně rezervovat – jenže my se zrovna radily, co a jak. A druhý den najednou bylo všechno plné… Nakonec jsme něco sehnaly, ale bylo to docela daleko od centra a s tím, jak skvěle v Itálii jezdí autobusy (prostě nejezdí vůbec, nebo zcela mimo rozvrh) a bylo jasné, že s dopravou to teda nebude žádný med. Nainstalovala jsem si sice všechny možné místní aplikace na taxíky, aby nás tak jednoduše nemohl nikdo okrádat, abychom zjistily, že naopak nás budou všichni okrádat ještě 5× tolik.
Například UBER totiž v Neapoli pouze přeprodává místní taxíky a neukazuje cenu, pouze docela široké rozmezí. Takže volíte úplně naslepo a až na konci vidíte, co se vám strhlo. IT Taxi neukazoval cenu vůbec a Free It nějaký přibližný paskvil, který také neodpovídal. Nejlepší tedy bylo si ceny smlouvat, ale to byla také pěkná otrava. Ale o tom později.
To, že nebylo k dispozici žádné ubytování v centru se vysvětlilo až těsně před odletem, kdy mi kamarádi fotbaloví fanoušci oznámili, že se právě v den našeho příletu ve 20:45 hraje poslední zápas – naprosté finále italské ligy a ve finále je samozřejmě Neapol versus Cagliari ze Sardinie. Takže jakmile jsme nastoupily se Stáňou do letadla, bylo jasné, že je plné fanoušků modré skvadry a všichni provolávali FORZA NAPOLI!!!!
Celý letecký personál velice spěchal, protože náš let přistával 20:20 a oni prostě chtěli stihnout ten zápas, stejně jako všichni pasažéři. Pilot nám při přistání do mikrofonu sdělil, že je krásné modré nebe a naše letadlo přistane do krásné modré země, kde dnes večer prostě VYHRAJE modrá – FORZA NAPOLI, FORZA NAPOLI.
To už jsme s paní Stáňovou tušily, že příjezd nebude jednoduchý, pasažéři se vyvalili z letadla, nikdo neměl velká zavazadla a s příručními se rozběhli na taxíky a autobusy.
My čekaly na Lenku, až přiletí z Paříže, ta sice s mírným zpožděním přistála, ale kufr odbavený měla a neapolské letiště bylo zřejmě celé přitisknuté k televizím, takže prostě nikdo nepracoval a zavazadlo nejelo a nejelo. Co ale jelo, byly taxíky, které všechny zmizly do centra… A na nás tak nějak nikdo nezbyl.
Zjistily jsme při čekání, až Lenku vypustí s taškou ven, že centrum je už celé v ohni, nedá se tam nikam dojet, jsou tam uzavírky a zdáli doléhaly rachejtle a radostné výkřiky. No prostě pořádná italská zkušenost, jak má být. Po asi 90 minutách konečně letiště Lenku vyplivlo a my se snažily přes aplikaci přivolat taxík. Bez úspěchu. Tak jsme tedy smutně zašly za místním umaštěným překupníkem, kterému by se člověk normálně vyhnul a ten nám sehnal auto, posadil tam k nám jakousi babiznu, kterou jsme po cestě také někam vezli a vzal si 25 nebo 30 euro (už raději nevím přesně) za asi 3 kilometry. No nic…
Dorazily jsme k ubytování do ulice, jejíž jméno jsme si celý víkend nemohly zapamatovat, protože se to prostě nedalo - Prolungamento di Via Carlo de Marco, 26 – sice umím tak nějak italsky, a vím, že to znamená, že je to prodloužení jedné jiné ulice (Via Carlo de Marco), ale ani tak mi to hlava neuměla uložit, a navíc to byla slepá ulička, kam taxíky opravdu neradi jezdily.
Barák, co jsme viděly na google maps byl v jakémsi divném stavu rozkladu – měl lešení a tak jsme doufaly, že to je několik let stará fotografie… No, nebyla. 😊
Před domem na nás čekala paní Bruna, které apartmá patří a ta byla tedy opravdu moc milá. Klasická italská dáma, pro které mám slabost a hned jsem se snažila s ní konverzovat mojí lámanou italštinou, aby teda viděla, že my nejsme klasičtí turisté, ale máme k Itálii vztah.
Náš dům byl úplnou definicí Neapole – navrch budova oprýskaná, hnusná, že by si člověk kolo neopřel, ale uvnitř prostorný čistý byt s naprosto neuvěřitelnou terasou.
Neapol
Bohužel kvůli fotbalu bylo všechno už zavřeno, takže jsme místo prosecca první večer přežily o sušenkách, ale i tak jsme byly hrozně rády, že se vidíme a že jsme ten výlet opravdu podnikly. Koukaly jsme na bugřící město, kde to vypadalo jako na Nový rok, protože NAAAPOLI vyhrálo! Naštěstí. Jinak se bojím, že by to tam zbořili a zapálili vzteky. Slavit se prý bude 2 měsíce.
(pokračování snad bude)
Kompletní fotogalerie mi sem zatím nejde vložit, tak ji můžete najít u mě na instagramu @terezaboehmovaknihy nebo facebooku.
