Neapol: Po Pompejích máte týden spát, a ne courat po městě, pravil taxikář

Ani jsem nefňukala, stačila holkám a ušla spoustu kilometrů. Jde se mi tak lehce jen s tím malým batůžkem… A jak jsem na to pomyslela, něco se mi na tom přestalo zdát. Sakra! Cestou sem jsem ve vlaku měla ještě takovou teplou mikinu. Protože rána v Neapoli ještě bývají chladná. A kde ta skončila?

Ztracená mikina

Nerada se svěřuji zbytku skupiny, že jsem blbeček, co někde ztratil kus oděvu a je mi jasné, že pokud mi spadla na zem někde tady v Pompejích, nemá se ani cenu obtěžovat s pátráním. Další 3 hodiny na hledání po našich stopách fakt nemáme. Sice už jsem přišla v životě o víc, ale stejně mi to vrtá hlavou, a tak v hlavě procházím svoje kroky, co jsem kde prováděla a svitne mi naděje, že jsem ji možná nechala na háčku v kabince na placených záchodech na nádraží. Opustím tedy skupinu a vydám se na záchrannou misi. Vyzvednu cestou taky občanku za vrácení mobilů s audio průvodcem. To bylo celé více méně k ničemu a opravdu si to nikdo další neobjednávejte. Existuje spousta aplikací a videí, které si můžete pustit sami zdarma ve vlastním mobilu a stačí vám k tomu mapa Pompejí, co dostanete k lístku u vstupu.

Dosupím na záchody a italsky se ptám, jestli někde nezůstala moje šedá mikina (Felpa grigia). Paní se zatváří nejasně a dá mi najevo, že mám čekat, protože zrovna lidem frontě na wc rozměňuje mince. A tak ještě chvíli nevím, jaký bude verdikt. Pak se na mě zakření a někam odběhne a vrací se s mojí mikinou, která už leccos zažila a jsem ráda, že spolu budeme ještě pokračovat dál. Po šťastném shledání sednu vyčerpaně do první italské restaurace před vchodem do Pompejí a je mi jedno, že to je nejspíš předražená turistická past. Objednávám si ledový čaj s citrónem a mám výbornou náladu. Za chvíli dorazí holky a dáváme si první pravý italský oběd a znovu mi to připomene, že téměř kdekoliv se v Itálii rozhodnete najíst, umějí zázraky. To jídlo je prostě na jiné úrovni. Nevím, jaké tajné ingredience do toho přidávají, ale je to žebřík do nebe, kdekoliv to okusíte. Ta parmská šunka s melounem… ty dokonalé gnocchi – čti „ňokky“, nebo ti s italem žijícím v Česku @raymi_britto naplácáme na zadek. Úžasná bruschetta s rajčaty a mozzarelou. Raději po tisící znovu: Žádná brušeta ani brašeta, ale „brusketta“, jasné?

Při obědě vedeme diskusi o tom, co podnikneme dál. Lenka nám odhalí, že na večer už na 19.00 rezervovala restauraci ve Vesuvio Roof Baru – jak již název napovídá, je to bar s neskutečným výhledem na Neapol. A zatímco Lenku nijak moc netáhne centrum města a klidně by po návratu z Pompejí zamířila domů. Já – zdánlivý lenoch – jsem jim už před týdnem naplánovala odpolední procházku centrem, abychom přece jen něco viděly, když už jsme tedy do Neapole přeletěly. A zítra nás ještě čeká výlet po pobřeží opět pryč z města.

V časovém okně se však trochu tluče touha vidět centrum a zároveň dojet do našeho hodně vzdáleného ubytování, dát si sprchu a připravit se na večeři. Nicméně zaplatíme, cena oběda je docela přiměřená lokalitě, takže dobrý. A nastoupíme do vlaku směr Neapol. Další zvláštností jižní Itálie je, že různé linky metra i vlaků vlastní různé společnosti, takže absolutně nemá smysl si kupovat zpáteční jízdenky, protože nikdy nevíte, co vám pojede. Tam jsme jely krásným klimatizovaným vlakem. Zpět se vracíme po-sprejovaným přeplněným dobytčákem, kde je mi fakt hodně velké vedro a jen zázrakem se nám podařilo nacpat se na místa k sezení. Většina lidí stojí a nadává. Tedy kromě fotbalových fanoušků, ti zpívají a radují se. Ale v tom vedru by je člověk nejraději vypnul taky.

Je mi na omdlení, ale Stáňa má šaty

Po asi 40 minutách jsme zpět na nádraží Garibaldi, kde se mi po té hrozné cestě ve vedru udělá docela blbě. Brní mě nohy a ruce a je mi na omdlení. Motáme se ve spletitém nádraží, kde se ztratíme, ale kupuju si aspoň ledovou vodu a tisknu si ji na zátylek. Sedám si na nějaký schod či co a přemýšlím, jestli by nebylo lepší vzdát tu odpolední procházku centrem. Mezitím Stáňa spatří přímo proti nám obchod, rozzáří se jí oči a místo péče o téměř zdechnuvší kamarádku, se s výkřikem: „Holky, vidíte ty krásný šaty!!!“ vrhne do víru nakupování. Kdybychom ji neznaly, třeba by nás to nějak překvapilo, ale nejsme včerejší. Takže to zcela zapadá a jen si musím znovu připomenout, že na pustý ostrov, kde mi půjde o život, se mnou rozhodně nepojede. I když tam by asi nebyly obchody…

Lenka za ní jde do obchodu a smířlivě se ptá, jestli jí přijde ok teď nakupovat a Stáňa s úsměvem prohodí, že už skoro platí. No, nestane se nic zásadního, já si posedím na schodu a Stáňa má šaty. A šaty jsou to fakt krásný, modrobílý, to zase jo.

Pak tedy zvažujeme, co dál a já se rozhodnu bojovat sama se sebou (v nejhorším to se mnou praští, no co, Stáňa si aspoň nakoupí) a vyrážíme do centra.

Ale tak snadné to není. Nádraží Garibaldi je asi tak přehledné jako obchodní dům Chodov a jeho parkoviště, takže se nemůžeme dostat zpět do metra, šipky ukazují protichůdné směry a motáme se dokola. Když už náhodou najdeme vstup do metra, zjistíme, že zas nemáme správný typ lístků a všude sice postávají zaměstnanci určeni pro pomoc turistům, ale je vidět, že si nás v roli nezkušených idiůtků užívají, a tak mávají rukama někam do dáli a říkají, že lístky koupíme doprava, doleva, rovně a tam vedle nějaké parfumerie. Která tam samozřejmě vůbec není. A mě za chvíli vzteky přejdou i mdloby. Nakonec se rozdělíme do různých směrů s tím, že kdo dřív najde prodejce lístků, zavolá ostatní. Úspěšná je Lenka, která se vydala zrovna nejméně pravděpodobným směrem. Šťastně se shledáme, a dokonce najdeme i vstup do metra, které je zase typicky neapolským kontrastním způsobem oproti zaplivanému nádraží nečekaně pěkné.

Via Toledo

Jedeme do stanice Toledo, kterou mi chat gpt doporučil jako krásnou stanici, která patří k místním pamětihodnostem a měl pravdu. Modrá mozaika nad jezdícím schodištěm a otvor stropem stojí určitě za vidění a doveze nás přímo na hlavní nákupní ulici Via Toledo.

Ještě, že mě už přešly mdloby, protože to, co vidíme venku na ulici, je neskutečné. Celé centrum je nacpané slavícími lidmi v modré. Forza Napoli slyšíme ze všech stran a před námi se valí všemi směry proud lidí, jako silná obousměrná řeka. Už chápeme, proč celé centrum včera bylo v ohni. Ulice je nacpaná a tak se zařadíme do proudu a necháme se unášet, protože nám ani nic jiného nezbývá. Fanoušci volají z balkónů a do toho se motají prodejci různých „suvenýrů“ a pár eurových cetek, kterým se snažím vyhnout obloukem. Stáňa s Lenkou ale přece jen něco zajímavého najdou a nakoupí první dárky a spokojeně postupujeme dál.

Via Toledo nás zavede na hlavní náměstí Piazza del Plebiscito, které je postavené v podobném stylu jako římské Náměstí svatého Petra a zrovna zde odklízejí obří obrazovku, na které včera diváci sledovali společně zápas. Že se tu někdo neušlapal je malý zázrak. Se Stáňou ještě vyzkoušíme místní podivný citronový nápoj, do kterého prodejce nasype trošku baking sody a ono vám to pak vybuchne v ruce. Je to velká zábava, tak nemůžeme odolat a prskající pití je osvěžující a dobré.

Vaječný hrad

Směřujeme k naší poslední zastávce, přístavu a pobřežní promenádě, která vede k „vaječnému hradu“ - Castello dell'ovo. Jakmile vidím moře, tak pookřeji, protože jak víte, jsem mořefil (dle vzoru pedofil). A tak po promenádě, která se tedy z části opravuje, takže je kolem bordel, prach a troubení aut, jak to má v Neapoli být, dojdu statečně i k Vaječnému hradu. Ten vypadá trochu méně majestátně než na fotkách, ale zase je obklopen pětihvězdičkovými hotely a místní nám říkají, že v jednom z nich bydlí ti vítězní fotbalisti, a proto je kolem tolik lidí a hluku a provolávání. Také se dozvíme, že za dva dny pojede kolem třetí odpoledne centrem autobus s hráči na střeše, jak jsme zvyklí od našich hokejistů a že tedy pondělí po obědě bude v centru totální zmatek a chaos a nebude nic fungovat. Jak jinak…náš trajekt na Capri odjíždí v pondělí ve 14.00  právě z přístavu… takže to není úplně dobrá zpráva.

Stáňa se sice ztratila někde mezi pouličními obchody, ale my s Lenkou už toho máme celého tak akorát, a navíc musíme stihnout večeři a tak se snažíme najít nějaký taxík. Je nám jasné, že budeme muset smlouvat, ale už jsme tak unavené, že prostě nabídneme částku a taxikář kývne, pak nás ještě přesadí do jiného vozu, řidiče, který asi bydlí poblíž a mezitím odchytneme i Stáňu a šťastně za 30 euro dojedeme do Prolunghamento di něco. Taxikář se nám směje, jak jsme se mohly ubytovat v takové dálce a my mu vysvětlujeme, že bohužel… partita di calcio (fotbalový zápas), nám to pokazil. Tomu se směje ještě víc a pak kroutí hlavou nad tím, že jsme po výletu do Pompejí byly ještě schopné jít na dlouhou procházku celým centrem. „Řeknu vám, dámy, že vás nechápu, můj syn se vrátil z Pompejí a pak týden spal…tak nevím, co jste za nad lidi, když po tom všem ještě chcete jít znovu do centra na večeři,“ říká pobaveně. Ale moje dvě kamarádky jsou nezdolné – a pravděpodobně by klidně a s úsměvem přešly pěšky Alpy s Hannibalem, kdyby byl zrovna poblíž.

(pokračování bude)

Všechny díly najdete ZDE