Není Capri jako Anacapri

Faro není žádná turistická restaurace, ale opravdový bar s pekárnou pro místní, kde si praví Italové ráno dávají kávu na stojáka nebo posedávají u stolečků a klábosí o životě. Moc tam s Lenkou nezapadáme a majitel Giuseppe hned pozná, že jsme ty dvě, co jdou na snídani z Casa Mani. Můžeme si vybrat kávu a jakékoliv pečivo, dáváme si cappuccino (k snídani se to smí i tady) a croissant s pistáciovým krémem (ňam!!), pro který se na jihu Itálie používá slovo cornetto.

Po snídani vytáhnu velmi ambiciózní plán prohlídky ostrova, který zcela popírá moji vnitřní touhu lehnout si na pláž a nedělat nic. Jsem zkrátka rozpolcený šílenec, který chce dvě věci současně. Díky naší skvělé poloze ubytování jsme v docházkové vzdálenosti od dvou zásadních atrakcí – lanovky na nejvyšší horu ostrova Monte Solaro a také od Villy San Michele, jejíž návštěvu mi doporučila moje teta, sečtělá a moudrá Gábina O., protože s mojí mámou kdysi četly knihy od švédského lékaře a spisovatele Axela Muntheho (1857–1949), který na Capri pobýval a vilu si navrhl a neuvěřitelně zvelebil v překrásnou oázu klidu.

Když míjíme lanovku – je to taková ta samostatná sedačka na tyči, jakou máme třeba v Praze v zoo –, Lenka už asi potřetí tiše zaprotestuje, že tyhle atrakce nejsou úplně její šálek kávy. Ale vzápětí řekne, že se strachem se má bojovat a že na dovolené se má člověk překonávat a je připravena položit na oltář poznání třeba i život. To ale zatím nemusí, protože na lanovku je fronta a vrchol hory je nahoře ponořený do mraků, takže bychom neviděly vůbec nic.

Villa San Michele, kdo nebyl, musí sem

Pokračujeme tedy k Ville San Michele, ke které dorazíme svižným krokem asi za 15 minut. Nejprve ji oblezeme zvenku a dojdeme až k začátku fénických schodů, kde Lenka chvíli koketuje s myšlenkou, že by je seběhla do údolí. Ale když vidí moje nadšení, vzdává se bez boje – a to je dobře. 921 schodů v točitých zákrutách kolem skály bych sice asi zvládla cestou dolů, ale vracet se zpátky by se mi nechtělo a další program máme zatím na naší straně ostrova a ne dole v přístavu.

Vstup do vily je zpoplatněn 10 eury (studenti 6) a byly to asi nejlépe utracené peníze na Capri, protože ta vila a její nádherné zahrady s pergolami, mnoha sochami, neuvěřitelnými vyhlídkami na zbytek Capri, Ischii i Sorrento v pozadí a skály se sfingou zírající na moře a skvělou střešní restaurací nás svojí nádherou úplně zaskočily. Málo míst na zemi mi dosud přineslo do duše takový klid. Máme štěstí, že ostatním skupinám turistů se za vstup platit nechce, a tak zůstávají na vyhlídce před domem, a my máme vilu i zahrady a nádhernou kavárnu na střeše pro sebe. Musím říct, že se vůbec nedivím, že se sem Axel Munthe odstěhoval a psal zde knihy, protože kdybych mohla, udělám úplně to samé. A mít na Capri ještě den, dva, navíc, určitě se sem do toho klidu a nádherných zahrad ještě jednou vrátím.

Dáme si tu s Lenkou na střeše lehký oběd – lososový toast s capary. A pak se vracíme pěšky k lanovce, kde se mezitím obloha vyjasnila a po frontě ani památky.

Lenka trvá na tom, že se pokusí to vydržet, a tak statečně nasedá a jede na létající židli přede mnou. Vidím, že jí těch deset minut nahoru opravdu nesvědčí, protože i zezadu vnímám, jak je celá ztuhlá a křečovitě se drží sedačky, zatímco já si klátím nohama, konverzuji s protijedoucími cestovateli, kteří se už vracejí dolů, protože kupodivu mi na světě vadí skoro všechno, ale výšky, lanovky a lodě mezi to naštěstí nepatří.

Lanovkou na Monte Solaro

Než vyjedeme na Monte Solaro, obloha se zčásti zase zatáhne, a tak nahoře provádíme jakýsi lov výhledů, když se náhodou mrak, který je doslova všude kolem nás, kousek posune a zasvítí slunce. I tak je to neuvěřitelná krása. A Lenka pyšně z vrcholu volá rodině, co jsem jí donutila vydržet, protože podobné aktivity zásadně s rodinou vynechává. A to ještě neví, že ji se mnou čeká nejen cesta dolů, ale další den i nenáviděná projížďka houpavou lodí kolem ostrova.

Když sjedeme zase dolů, není se mnou už k vydržení, protože čím víc vyhlídek na moře navštívím, tím víc se chci vykoupat. Lence už se mnou dochází trpělivost, kdo má ty stesky o koupání pořád poslouchat, takže nasedneme na místní malý mikrobus – za 3,80 eura jedna cesta – a sjedeme do přístavu Marina Grande, kam jsme včera přijely, a trochu se tu projdeme, než dorazíme na blízkou hezkou veřejnou pláž. Mě už nic nemůže zastavit a za chvíli se ponořím do vln a přetékám štěstím, čeho všeho se můžu tady na Capri účastnit. Moře je teplé tak akorát, i když Lenka si do něj máčí raději jen nohy, já společně s dalšími plážovými návštěvníky si užívám plavání a myslím na to, že naposledy v listopadu jsem se takhle máčela ve Francii v Nice. A jak skvělé to je, že si tohle můžu občas během roku dopřát.

Po cca hodině na pláži se pak vydáme další lanovkou (funiculare), která je ale pořádná – asi jako ta petřínská – a vyveze nás z přístavu Marina Grande přímo do druhého města na ostrově – Capri.

Město Capri je trochu zklamáním

Hned jak vystoupíme, jsme vděčné za to, že jsme se ubytovaly v Anacapri, a nikoliv tady. Capri je typický milionářsko-turistický načančaný mumraj s obrovskými taxíky bez střech, předraženými značkovými obchody typu Prada či Louis Vuitton a jedním přecpaným náměstím s docela hezkým kostelem. Výhledy pěkné, o to nic, ale ubytovat se tady, pravděpodobně bych z celého ostrova Capri měla úplně jiný dojem. Připomnělo mi to atmosférou turistické Amalfi nebo Benátky. Zkrátka místo, které se s chutí rychle projdete, ale jste rádi, že zas můžete pryč.

Dáme si tu „svačinu“ - já salát a Lenka něco sladkého, v hezké restauraci s výhledem, já si posedím v kostele a na náměstí, zatímco Lenka proběhne všechny postranní uličky, protože má ještě asi málo kroků… Na chvíli se taky ztratí, ale voláme si, že už se našla a pomalu se vrací. Pak nasedneme na autobus a s vděčností se vracíme do našeho Anacapri.

Nikdo v Česku neumí takovou pizzu

Cestou si za rohem od bytu koupíme úžasnou pizzu, prosecco a tiramisu, vyšplháme se na naši terasu, kde to všechno jíme s výhledem na moře a západ slunce. Naprosto dokonalý den. A ta Pizza? Já nejsem úplné fanoušek a nedávám si ji tak často. Ale tady samozřejmě musíme. Jak to sakra dělají, že je tak dobrá, těsto vláčné, kraje i zelenina opečené tak akorát? Nedivím se, že se Italům během cestování mimo jejich domovinu krabatí v pseudo-italských restauracích čelo.

A už teď víme, že se nám odsud bude moc těžko odjíždět.

Všechny díly najdete ZDE

Více fotek najdete u mě na instagramu @terezaboehmovaknihy nebo na facebooku.