Velký výlet po pobřeží Amalfi: Podle průvodce Luigiho Neapol není Itálie

Vše vypadá potvrzeně, a tak se osprchujeme, vykrášlíme a nasadíme všechny 3 modré šaty, protože každý náš společný výlet má na hlavní večeři svůj dress code a letos je to modrá. Už máme za sebou proužky, puntíky, růžovou, černou i zelenou. Trochu se děsím, až přijde na řadu žlutá, protože nic takového v šatníku nemám a ani jsem to popravdě nikdy neplánovala.

Jsi turista, tak plať

Ve chvíli, kdy sbíháme připravené po schodech na ulici, se dívám na mapu a předobjednaný taxikář Maxmiliano se tedy rozhodně neblíží. Naopak přesně ve chvíli, kdy se měl objevit před domem, mi aplikace ohlásí, že řidič cestu zrušil. Snažíme se mu dovolat, ale neúspěšně. Další objednávky vypadají beznadějně. Evidentně všichni jsou v centru, kde pokračují oslavy fotbalového vítězství a nikomu se nechce jet pro nás na periferii. Lenka tedy nakonec objedná ten přeprodávací Uber, který po dost dlouhé době s velkým zpožděním dorazí a cena 29.90 euro je přesně o 10 euro vyšší než stejný úsek ráno, což úplně nepotěší. Ale co už. Jsi turista, tak plať. Stejně tak se nám už několikátý taxikář v řadě cestou vysměje, v jaké zádeli to bydlíme a že jedeme do Vesuvio Roof Bar & Restaurant – což je podle něj předražená blbost, kde neumějí dobře vařit a lépe bychom se najedly v jakémkoliv pajzlu na nádraží. Třeba má pravdu, ale ignorujeme ho.

Restaurace Vesuvio Roof Bar & Restaurant se nachází přímo na Piazza Garibaldi v UNA Hotelu a v gurmet průvodcích má tahle restaurace hodnocení 4.6-4.8. Takže, ať si taxikář říká co chce, my tam prostě jdeme.

Výhled na celou Neapol

Výhled na celou Neapol je dechberoucí, obsluha milá a předkrmy lahodné. Výběr hlavního chodu se mi sice úplně nezdaří a mečoun s bramborovým chipsem a fazolkami lépe vypadá, než chutná, ale i tak jsme si západ slunce nad kopulemi a Vesuvem v pozadí se sklenkou prosecca v ruce užily až dost.

Zpátky vzdáváme strategii a jedeme zase předraženým Uberem a já učiním naivní pokus na ráno zase před-rezervovat taxikáře s italskou aplikací k nám do ulice na 7.30. Protože v 8.00 nám odjíždí autobus z centra na celodenní výlet po pobřeží. Normálně ta cesta trvá pár minut. Ale uznávám, byl to naivní risk, založený na úspěšné před-rezervaci a dobré ceně z prvního dne.

V 7.15 ráno mi aplikace hlásí, že Emanuele už se blíží a vyzvedne nás za pár minut. Při pohledu do mapy však začnu propadat beznaději. Emanuele se rozhodně neblíží. V 7.32 ho stále vidím na mapě někde v háji a tak mu zkouším zavolat. Zvedne to a já se mu snažím italsky vysvětlit, že opravdu moc spěcháme, protože musíme stíhat autobus. To ho ale vůbec nedojme, anebo mi nerozumí a myslí si, že slovo „autobus“ asi znamenalo, že na něj kašleme a pojedeme busem. Cestu tedy okamžitě zruší a přestane mi zvedat telefon.

Situace je celkem kritická, protože v 7.40 stojíme někde v háji na ulici, když za chvíli odjíždí mikrobus na cestu po pobřeží, výlet, který stál přes 2 a půl tisíce a několikrát nám psali, že na nikoho se nečeká a máme tam být 15 minut předem. Zoufale tedy začneme žhavit všechny dostupné aplikace a Stáňa se také snaží dovolat do pořádající agentury výletu, aby nám neujeli.

Stíháme mikrobus?

Uvnitř mě se rozhostí zajímavě podivný zenový pocit, protože – přiznejme si – se mi na ten celodenní výlet busem s partou cizích lidí, zrovna dvakrát nechce, a tak si říkám, že to je třeba osud, že nemám od 8.00 do 17.30 trčet v autobuse. Samozřejmě peněz a natěšených holek je mi líto, tak to nevzdáváme. A zázrakem se v uberu i v IT Taxi někdo nakonec chytí a za chvíli zjistíme, že do 7 minut by nás měl řidič vyzvednout. Paradoxní je, že jsme si s Lenkou přivolaly toho samého řidiče hned ve dvou aplikacích a ten tedy za chvíli skutečně dorazí. Hned mu říkáme, jestli by tedy mohl jednu z těch objednávek zrušit. Tvrdí, že to dávno udělal a my nemáme moc čas na kontrolu a řítíme se s ním do centra. Mezitím volá delegát a chce taxikáře k telefonu, aby mu dal vědět, kde nás naberou, a tak to vypadá, že nakonec se tomu celodennímu „zážitku“ přece jen nevyhneme.

Po vystoupení s Lenkou zjistíme, že samozřejmě žádnou ze dvou objednávek taxikář nezrušil a za cestu jsme obě zaplatily 20 euro, takže celkem 40. A že to byla naše zatím nejdražší cesta. Ale jsme tady, reklamaci budeme holt řešit později. Nebo třeba nikdy.

Když nás vyhodí u mikrobusu, je už 8:05 a není čas vůbec na nic, ani si před dlouhou cestou ještě odskočit, takže to začíná opravdu skvěle a pokračuje to ještě líp, když nastoupíme do mikrobusu, který je nacpaný lidmi až po střechu. A všichni na nás zírají jako na vrahy, jak jsme si dovolily jejich úžasný výlet ZDRŽET o 10 minut. Samozřejmě to chápu, já chodím všude s předstihem, takže to je pro mě traumatizující zkušenost, ale opravdu za to tak moc nemůžeme, naplánované to bylo dobře, kdyby neapolští taxikáři nebyli idioti. Ale je fakt, že s tím má člověk také v Itálii počítat.

Kam si sednu?

O místech vedle sebe si můžeme nechat tak leda zdát a Lenka se Stáňou mají štěstí a zapadnou do dvou single volných sedadel po stranách, která jsou vidět. Já ale žádné další místo k sezení nevidím, a tak stojím, nasávám jasně se vznášející nenávist celé skupiny a čekám co bude. Úplně vzadu, na té spojené řadě sedadel, se pak velice neochotně posune skupinka 4 Poláků a já zjistím, že jedno prázdné polomísto, kam se mi vejde tak půl mého slovanského zadku, mi tam na kraji u okna přece jen ještě zbylo. Celý život v autobusech jezdím vepředu, aby mi nebylo blbě, ale tentokrát není čas na nějaké remcání, můžu být ráda, že mě pro nedostatek místa nepřivázali na střechu. Nacpu se tedy na sedadlo, polský turista je na mě nalepený a ještě si dá schválně ruce křížem, aby byl širší a já si říkám, že to bude pravděpodobně nejdelší, nejulepenější a nejzpocenější den v mém životě a na co jsem to sakra zase kývla.

Předem říkám, že NIKDY nejezdím na organizované poznávací zájezdy. Nejsem milovníkem lidí a hromadných průvodců s deštníčky. Jsem sobecký individualista, který si rád program, dobu jídla a návštěvy záchodů organizuje sám. Mým maximem jsou pobyty u moře s cestovkou, kde většinou využiji pouze letenku a ubytování a delegáta chci vidět maximálně zase na letišti při odjezdu zpět. Nechci do obchodů, kde má průvodce provize z naší útraty, nechci organizovaný výlet do pouště ani jízdu na velbloudovi. Co chci, si zařídím sama po své ose. Dneska ale nemám na výběr. Get Your Guide mě má zcela v moci.

Mikrobus se vydá na cestu po klikatém pobřeží a naštěstí pro mě si dříve příchozí neuvědomili, že ta místa, co nám nechali jako přebytečná a odpadní, jsou ta, ze kterých jsou krásné výhledy. Zřejmě mysleli, že autobus pojede jinou stranou ke skále a jinou k moři, takže hned jak to zjistí, začnou se čertit ještě víc a strkají nám fotoaparáty přes obličeje k našim oknům.

Jste tady? Zavolejte jóó!

Nadšený průvodce Luigi, který se dožaduje odpovědí na otázky:“ Jste tadyyyy? Hlasitěji… jste tadyyyyy? Jak se máte??? Forza Nááápoli“ – samozřejmě fotbalový fanoušek Neapole – nám hned oznámí, že tento den bude opravdu speciální a že má pro nás spoustu návrhů na vylepšení naší trasy a že si to teďka pěkně odhlasujeme, že domů vůbec nespěcháme a on nám může do programu přidat ještě pár „speciálních věcí“ (za příplatek), ale když to udělá, budeme se vracet ještě o hodinu později a za to jemu a řidiči přece určitě dáme tučný tip. Autobus haleká nadšením. Domů nespěchají. Ozývá se jasně, SUPER, PEEErfektní, Joo, uhuhuu, a moje nesouhlasné mávání rukou, že já bych se teda klidně držela 8.5 hodinového programu, nikdo neregistruje. Tedy zachytí ho delegát a tím se pro něj po zbytek výletu stanu nepřítelem číslo jedna. Protože nesdílím to pravé nadšení. Netleskám a nehýkám, že si můžu ještě za 15 euro přiobjednat projížďku lodí v Amalfi (Lenka se Stáňou vepředu už platí, a tak mi nezbývá, než se přidat) a netrpělivě sleduju hodinky, které jen pomalu odkrajují těch neskutečných 8.5 hodin, co tohle potrvá.

Když se delegáta zeptám, kdy bude pauza na wc, zatváří se nešťastně a dá mi najevo, že jsme kvůli nám ve skluzu a že mám zatím smůlu. Naštěstí se kromě nás, 3 opozdilců, přidají ještě další a tak se nad námi Luigi smiluje a na první delší zastávce povolí bleskovou„čůr pauzu“.

Ještě musím poznamenat, že průvodce Luigi není tak obyčejný fanoušek neapolského fotbalu, je to celkem roztomilý fanatický pošuk, který naši skupinu vede pod velkou vlajkou s nápisem „Napoli is not ITALY!“ Čímž asi myslí, že Neapol by se měla odtrhnout, protože je prostě nejlepší na světě ve všem. Samozřejmě poutá pozornost a občas se trochu bojím, že ho nějaký turista z jiné části Itálie, kterých přes den potkáváme dost, něčím tupým přetáhne po hlavě a nás s ním. Ale nestane se to.

Výhledy na moře jsou i přesto všechno úchvatné, a tak se odevzdám osudu a řeknu si, že si to prostě užiju navzdory tomu všemu a získám z výletu nejvíc pozitivních zážitků, co to půjde. A ono to jde. Krása pobřeží jižní Itálie zahojí všechno.

Naše první velká zastávka je v Sorrentu, což je malé město na menší skále, kde nás Luigi zavede do obchodu na domluvenou ochutnávku limoncella (v ceně zájezdu 😊) a já pak honem rychle opouštím Lenku i paní Stáňovou, která se dává do urputného nakupování hned v prvním obchodě, a vyrážím si sama po tom nádherném městě, kde není tolik turistů a mohu se proplétat úzkými uličkami, plnými vůní citronů, které jsou zde hlavním zbožím a z citronů a do citronů se vyrábí většina suvenýrů. Voňavá citronová mýdla, koktejly, parfémy, zmrzlina… Táhne mě to na vyhlídku k moři, a tak se rychle vymotám z nákupní zóny a najdu náměstí s výhledem, kde vlezu do krásného kostela a chvíli si užívám klidu. Dám si skvělou citronovou zmrzlinu, koupím v prázdných obchodech mimo centrum pár dárků a pak už na hodinách vidím, že se blíží čas nástupu do mikrobusu.

Tentokrát dorazím první a Luigi je se mnou snad na vteřinu i mírně spokojen, když už ani neotravuju se záchodem a protesty jsem vzdala. Když se v přesnou dobu srazu blíží Stáňa s Lenkou, dvě německé spoluturistky mají pocit, že jim musí dát najevo, že by měly chodit na srazy o 5 minut dříve a pohoršeně prohodí: „No, teda… zase vy…“. Toto naše nerozlučné vřelé přátelství s německou klientelou pokračuje po celou cestu. Ale je nám to dost jedno.

Sorrento, Positano, Amalfi, Ravello

Polská delegace vzadu se naštěstí nějak přeházela, takže vedle mě teď sedí místo prostorově významnějšího tatíka, štíhlejší matka, vedle které se vejdu mnohem lépe. To mi zlepší náladu, stejně jako klimatizace a další nádherná města, která projíždíme – Po Sorrentu navštívíme menší Positano a potom velmi populární Amalfi, kam jsem se díky fotkám z internetu moc těšila a které je bohužel tak oblíbené, že se před vjezdem tvoří kolony mikrobusů a miniaut a všichni čekají, až se uvolní vjezd.

Na hlavním náměstí není k hnutí, asi jako v Benátkách v létě, a i když je to velká nádhera, rychle do sebe naházíme oběd, abychom stihly tu bonusovou loď, která nás veze kolem pobřeží, abychom si užily ještě hezčí pohled na barevné domy zapuštěné v kopcích a skalách. A musím říct, že se holkám v duchu omlouvám, že jsem bručela, když to objednaly, protože tohle stálo určitě za to. A Amalfi bylo mnohem lepší z lodi, než se přestrkovat na turisty přeplněném náměstí a v přilehlých uličkách.

Návštěva celkově bohužel připomínala spíše úprk, protože nás zdržela zácpa u vjezdu a výlet lodí zabral většinu času, takže ještě jeden pohled na místní chrám a už zase za Luigim a řidičem Charliem, před kterým smekám, jak krásně a bezpečně nás celý den v těch serpentinách vozil.

Den ubíhá kupodivu opravdu rychle a mně se trochu uleví, že už jsme za půlkou a zbývá poslední město hudby - Ravello, které stojí na vysokém kopci nad mořem. Tady dostaneme konečně pořádný rozchod na 90 minut, takže si dáme kafe a citronádu a chvíli posedíme v příjemné kavárně na hlavním náměstí. Říkám sama sobě, že už to vezmu spíš pomalu a nebudu se nikam honit, a proto se zase oddělím od holek, které se zastavují u obchodů a vydávám se na „malou procházku.“

Villa Cimbrone - to si nedělejte

Bohužel s mojí zálibou pohledů na moře se nachytám na jakousi stezku do kopce, kde si říkám, že už už musí být nějaký krásný výhled, a nakonec jako blbka stoupám nekonečný krpál po schodech mezi dvěma zídkami někam do neznáma. Cestou potkám část našeho autobusu, která už se vrací a ti mi řeknou, že jsem po 15 minutách teprve tak v půlce a já chvíli zápasím s myšlenkou, jestli to otočím, či co. Ale pak zvítězí objevitelský komplex a přidám do kroku a vydrápu se k cíli, kterým je Villa Cimbrone.

No… jako pěkná vila, historie a ty zahrady a kus výhledu, ale upřímně, za tu cestu to až zas tak nestálo, a tak se otáčím na pětníku (pěticentníku) a mažu zpátky. Musím skoro běžet, aby mi bus neujel, ale stihnu to a vydáváme se konečně na cestu zpět do Neapole. Těch 8-9,5 hodiny nakonec uběhlo jako nic a i trošku chápu, proč na podobné výlety někteří lidé jezdí, protože tolik krásných přímořských měst za jeden den bych asi nikdy neviděla. Jen kdyby se u toho nemuselo tak organizovaně jásat.

Cestou zpátky už jen následuje malé citové vydírání ohledně recenze výletu v aplikaci a placení „dobrovolného“ dýška.

Jsme zpátky na Piazza Garibaldi, kde moc neváháme a sedneme si do nejbližší prázdné pouliční restaurace s dobrým hodnocením. Dávám si špagety carbonara, které jsou jako ze snu, stejně jako všechno ostatní, co si objednáme.

Posléze se necháme už skoro odevzdaně okrást dalším taxikářem, víme, že ta cesta má stát 19.90, ale zase je to 27.90 i přes italskou aplikaci, ale kašleme na to. Přicházíme do bytu a užíváme si poslední večer na naší krásné terase s výhledem a proseccem. Stáňa už má letenku na další den do Prahy a my se snad v poledne vydáme konečně na Lenky vysněný ostrov Capri.

(pokračování bude)

Všechny díly najdete ZDE