Vidět Capri a zemřít

Naopak, tahle věta se ujala mezi námořníky, kteří v dávných dobách přijížděli do města na lodi a s sebou přivezli smrtící syfilis, který se pak v přístavu mezi nimi nekontrolovaně šířil a zabíjel. Krutá realita.

Zato k ostrovu Capri, na který ten den směřujeme, by se ta věta hodila v krásném slova smyslu lépe, protože opravdu stojí za to ho vidět a člověk má pocit, že nic víc už v životě nepotřebuje. Taková krása to je.

Čeká mě nejhezčí část vyprávění, která sice nebude až tak dobrodružná, ale zase fotky vám doufám vezmou dech.

Pondělní ráno začíná přesně tak, jak bych si ho naplánovala. Nemusí se brzy vstávat. Po deváté se v klidu vykolébáme z pokojů a pijeme poslední společný neapolský čaj na terase, pak cpeme věci zpět do kufrů a loučíme se se Stáňou, která s námi na Capri už nepokračuje, protože jí doma čeká pes, dítě, manžel a práce – pořadí čistě náhodné :).

Protože nás všichni taxikáři varovali, že kolem pondělního poledne začne v centru peklo, kvůli neapolským fotbalistům, kteří pojedou na střeše otevřeného autobusu a budou mávat fanouškům vítězného týmu, vyrážíme do přístavu raději s předstihem. Necháme se mírně okrást dalším taxikářem a už ani nediskutujeme. Jsme rádi, že vůbec přijel.

Molo Beverello

V přístavu na Molu Beverello, odkud odjíždějí všechny desetipatrové gigantické výletní lodě i všechny trajekty, jsme s velkým předstihem, a tak máme ještě čas obdivovat hrad Castello Nuovo, který je jen přes ulici. Chvíli se motáme mezi turisty, kteří nastupují na ty obří lodní kolosy, než najdeme naši odjezdovou halu pro trajekty. Ta nás naprosto šokuje, protože je krásná, klimatizovaná, velká, se spoustou míst k sezení a hraje zde tichá příjemná ambientní hudba a celé je to opět naprosto v kontrastu se zbytkem rozmlácené, oprýskané Neapole. Vypadá to mnohem lépe než většina hal na letištích, a tak se posadíme, dáme si v místní kavárně kávu, oběd, využijeme záchody zdarma – což je na Neapol opravdu výjimka, jinak všude chtějí 0,50 nebo 1 euro za použití.

A vyhlížíme náš trajekt společnosti SNAV. Všechno klape parádně, nalodíme se. Sice je skoro plno a není kam si dát zavazadla, ale jsme rády, že jedeme a v dálce se už za chvíli objevuje náš ostrov Capri, který nás bude hostit příští 4 dny.

Vedu nahlas sebe samu přesvědčující řeči, že jakmile se dostanu na pláž na Capri, budu tam už jen ležet a nikam nejdu. Lenka to s nepatrně ironicky zvednutým koutkem ignoruje, protože stejně ví, že neodolám a budeme lítat po ostrově jako elektrické myši. Navíc se už asi 4× zmínila o tom, že by měla náladu udělat si ještě jeden celodenní výlet z Capri na vedlejší ostrov Ischii a možná ještě na Procidu. Ale to už kategoricky předem odmítám, že na Ischii leda beze mě, protože mám na Capri už teď asi 50 míst, kam se chci podívat. Tolik k plánům na odpočinek.

Cestou nám přijde zpráva od provozovatele ubytování – máme zamluvený byt v rezidenci jménem Casa Mani (rezervovala jsem přes booking), jestli si přejeme, aby nás přijel do přístavu za 25 euro vyzvednout. Po děsivé zkušenosti s Neapolí a jejich taxikáři, to vítáme s povděkem a po asi 50 minutové jízdě trajektem se proplétáme davy v přístavu. Marina Grande je zastávka, kam dorážejí loděmi denně desetitisíce hlav, aby prolétly ostrov Capri během jediného dne a zase odtud rychle vypadly jinam. To nám vyhovuje, protože ostrov se sice každé ráno naplní, ale odpoledne zase vyprázdní a od cca 17:00 je jenom náš.

Capri má na druhé straně ostrova ještě jeden – menší přístav – Marina Piccola – který je ovšem určen pouze pro miliardáře a vlastníky soukromých jacht, aby se nemuseli plahočit davy s námi, obyčejnými smrtelníky. To je holt způsob cestování, na které ještě nedosáhneme a upřímně asi by nám na luxusní lodi bylo stejně oběma špatně. Nejsme zrovna tyhle typy.

Capri a Anacapri

Náš hostitel Fabrizio přijede do přístavu sice pozdě a jeho polorozpadlé stříbrné malé Maserati lépe znělo ve whats upu, než skutečné vypadá, ale jsme rády, že se nemusíme dohadovat s taxikáři, nasedáme a už za chvíli se blížíme k městu Anacapri, což je naštěstí méně turistické letovisko než druhé hlavní městečko s názvem Capri na protějším kopci ostrova.

Fabrizio nás vysadí před domem a podezřele rychle ujíždí pryč, důvod toho úprku pochopíme až za chvilku, když s našimi obřími kufry stoupáme do 3. patra po opravdu hodně strmých vysokých schodech bez výtahu. To samozřejmě v pokynech k příjezdu nebylo. No nic. Tohle je snad poslední negativní detail našeho pobytu, protože hned jak se osprchujeme a vyrazíme na průzkum okolí, zjistíme, že jsme zcela jistě v ráji. Historické centrum Anacapri máme jen asi 3 minuty pěšky od domu, všude rostou a voní citrony a pomeranče. Město se již vyprázdnilo od jednodenních nájezdníků, takže procházíme krásnými uličkami téměř samy. Lenka tvrdí, že je to náhoda, ale je oblečena v modro žluté, což jsou dvě základní barvy ostrova a ladí s každou mozaikou, obchodem, výšivkou i výzdobou. Zkrátka miss dokonalost. Chápu, že se jí sem tak chtělo, když je s tímto místem evidentně spřízněna nejen duší, ale podvědomě i barvami.

Ostrov Capri si okamžitě obě připisujeme na seznám nejkrásnějších míst světa, které jsme kdy navštívily a nemůžeme se ho nabažit. Jsme tou krásou dojaté až k slzám, neustále vydáváme och, ách… to je neskutečná krása… nádhera… a navzájem si děkujeme, že jsme cestu navzdory mnohým nástrahám spolu uskutečnily. Všechno korunuje vynikající večeře v pouliční restauraci v jedné z uliček, kde zase přemýšlíme, jak to ti italští kuchaří dělají, že každý chod je zázrak. A pak už se nadšené a unavené odebereme do našeho ubytování, které má neskutečné krásnou a velkou terasu s výhledem na moře, na západ slunce a celý ostrov. A moc se těšíme na další den, až poznáme další části Capri.

Všechny díly najdete ZDE

Více fotek najdete u mě na instagramu @terezaboehmovaknihy nebo na facebooku.