Článek
V pátek večer přijíždíme do Horní Řasnice. To vám je, vážení, tak nádherné nádražíčko, že by člověk nejraději rozbil ležení hned u něj a jen sledoval maličké lokálky, jak jezdí sem a tam. My ale našemu vláčku zamáváme a jdeme hledat nocleh, někde, kde nebude trojice romantiků nikomu překážet a kde si kousek nadejdeme z naší zítřejší trasy. Žádné CHKO, žádné nerozumy, zalezeme jako obvykle a neškodíme. Vaříme večeři, vytahujeme kytaru a hrajeme již docela teplému večeru a hlavně desítkám světlušek, později snad stovkám, které se magicky rozsvěcí okolo nás. Jak kdyby byly účastníky v show, na kterou jsme nevěděli, že máme lístky. Snažím se je fotit, ale nestojí to za mnoho. Nejhezčí záběr pořídím, když trochu poodejdu. Pár teček z toho nadpozemského divadla na památku uloveno, ale stejně to není k prezentaci. A AI tu práci za člověka neudělá, tak než věšet bulíky na nos, tak raději fotku kluka jak se čuří ve stanu. Ještě před tím ale vyčistit zuby u potoka…a ve stanu poslouchat za odměnu kytaru, jak dlouho vydrží, než ho tóny ukolébají. My dospěláci si pak leháme jen tak ven. Večer omamně voní.
Večer zalézá do stanu chlad
Další den máme hlavní úkol: dojít do Frýdlantu po zelené, což je od místa nocoviště dobrých sedmnáct kilometrů. Naštěstí syna vedu k turistice odmala a ani s batohem neremcá. Zvláště, když obědovou pauzu vyhlásíme opět u vody, u jednoho z potůčků, který nemá ani jméno. Na květen je teplý den. Vytahujeme rýžovací pánve a tak trochu naslepo amatérsky zkoušíme nabrat trochu štěrku - já se ten správný pohyb, abych si nevyhazovala „zlato“, snad nikdy nenaučím. Nabíráme opatrně, nepoškozujeme koryto potoka. A hle, s prázdnou neodcházíme. Cože jsme to našli v usazenině, maličké, sotva coby se za nehet vešlo? Vybíráme je pinzetkou, bez slunečních paprsků by to nešlo. Některé budou jistě granátky, ale některé spíše ne. Jsou růžové, ne červené, průhledné, a pod UV baterkou lehce září. Rubínky? Možná. Nebo spinely? Zas takoví odborníci nejsme, ale toto jsou naše tipy. Kdo ví. Syn se ptá, jestli už nemusím teda chodit do práce. Ujišťuji ho, že rozhodně nemusím, páč je sobota, kontrolujeme místo, že jsme po sobě nenechali ani stéblo tak, jak nebylo a razíme dál.
Drahokamínky z pánvičky
Na „Bulovku“ nezacházíme, to jméno mi od dětsví nahání hrůzu, a užíváme si naopak nejhezčí kousek trasy kolem velkého pousteckého rybníka. A pak už jen zase domů - na dvoudenní akce většinou ještě s klukem nejezdíme. Jedno ponocování úplně stačí. Tak zase příště, ahoj a čundrům zdar!
