Článek
Den našeho výletu k Roklanskému potoku, který mnoho místních i průvodců označuje za jeden z nejkrásnějších a nejčistších na Šumavě, byl teplý, pozdně letní, ale žádné dokonalé modré nebe. Naopak. Vydali jsme se po červené značce z Modravy. Nad Šumavou se od začátku válely mraky a obloha místy vypadala skoro černě. Jenže právě to udělalo z krajiny nádhernou fotografickou kulisu. Ze světla, které se protlačovalo mezi mraky, vystupovaly zlaté trsy trávy, zelené svahy byly najednou mnohem sytější a nad nimi se skládala temná obloha. Chvílemi to vypadalo, jako kdyby někdo krajinu nasvítil jen kvůli nám. Takže jsem samozřejmě víc fotila než šla.
Tráva v pozdně letním světle
A děti mezitím objevily mnohem důležitější atrakci. Kameny v potoce. Voda byla opravdu ledová. Ne takové to letní „brrr“, kdy se člověk za chvíli osmělí, ale voda, která při prvním ponoření nohy píchá do chodidel jako tisíce jehliček. Samozřejmě to znamenalo, že z ní děti už vůbec nechtěly ven. Přeskakovaly kameny, zkoušely, kam se dá vlézt, cachtaly se oblečené a postupně z toho vznikla ta nejlepší možná letní zábava – žádný program, žádná atrakce, jen potok a kameny. Dali jsme si pozor, abychom nic neničili, nenechali po sobě na místě žádné papírky a nedupali mimo stezky – využili jsme místo, kde se značka sama k potoku přibližuje.
Cesta podél potoka je nenáročná a člověk má dost času koukat kolem sebe. My jsme ho měli možná až moc. V tom dusnu se nikomu nechtělo nikam spěchat a mně připadalo, že by byla škoda ten den uspěchat jen proto, abychom byli někde o půl hodiny dřív. Jenže pak jsem se podívala na oblohu. A najednou bylo jasné, že jestli chceme dojít zpátky za sucha, měli bychom změnit strategii.
Roklanský potok
Potok, kde se kdysi nehrálo na kamenech
O Roklanském potoce jsem před výletem vlastně nic moc nevěděla. Až když jsem si pak začala dohledávat, co všechno se kolem Roklanské hájenky a Podroklaní odehrávalo, začal mi ten výlet připadat ještě zajímavější.
Roklanská hájenka vznikla v polovině 19. století v době intenzivní těžby šumavského dřeva. Nebyla to romantická chaloupka postavená někde pro potěšení turistů. Sloužila jako zázemí pro lesní dělníky a později jako hájenka a revírnické stavení. Ležela ve výšce kolem 1184 metrů a podle regionálních historických materiálů šlo o nejvýše položené trvale obývané stavení na Šumavě. A zima tam nebyla zrovna idylická – podle vzpomínek pamětníků se sníh držel až do května a v nejhorších zimních měsících mohl být okolní svět prakticky odříznutý.
Tohle místo ale postupně objevili také turisté. Už v první polovině 20. století vedly přes Podroklaní turistické trasy a Roklanská hájenka nabízela návštěvníkům občerstvení a nocleh. V roce 1923 jsou uváděna čtyři lůžka, o něco později už jich bylo víc. Takže představa, že se dnes člověk vydá do úplného šumavského konce světa, zatímco tam kdysi chodili turisté na nocleh, je trochu zavádějící. Jen to tehdy muselo být mnohem dobrodružnější. A potom přišel rok 1933.
Na podzim toho roku se v Podroklaní odehrál střet hajného Waltera Palečka s bavorskými pytláky. Jeden z pytláků dokonce v nekončících přestřelkách zemřel. Paleček byl následně z hájenky odvolán z obavy před pomstou a dalších přeshraničních výpadů. A protože běžná tříčlenná četnická stanice v Srní nedokázala podle dobového tisku, Sušických listů, pokrýt tak rozsáhlý a obtížně přístupný rajon, byla přímo v opuštěné hájence zřízena provizorní četnická stanice. Sloužilo v ní jedenáct mužů.
Dnes tam člověk jde s dětmi, hledá nejlepší kámen na přeskočení potoka a přemýšlí, jestli už bude brzy pršet. V roce 1933 bylo potřeba poslat do téhle samoty jedenáct ozbrojených mužů, aby hlídali opuštěnou hájenku a okolí před dalšími problémy s pytláky. Ale nebyla to dlouhodobá služebna. Četníci tam sloužili jen do začátku prosince, kdy byla 9. prosince 1933 zřízena definitivní četnická stanice na Modravě.
Roklanský potok
Nejen dřevo. Dokonce i zlato
V okolí Roklanské hájenky jsou uváděny pozůstatky po rýžování zlata a historické prameny podle regionálních materiálů zmiňují, že se zde zlato rýžovalo už v 9. století. Dokonce jde podle těchto pramenů o nejvýše položené rýžování zlata v České republice. Je zvláštní, jak málo toho člověk v krajině na první pohled vidí.
Dnes už tam samozřejmě Roklanská hájenka nestojí. Původní stavba později vyhořela a kolem roku 1950 byla zbourána. Roklanská chata, která vznikla v její blízkosti ve 30. letech, měla zase vlastní historii a po válce už se tenhle kout Šumavy začal měnit úplně jiným směrem.
Zpátky už to nebyla taková idyla.Obloha byla černější, dusno nepolevovalo a bylo jasné, že bouřka už není někde v dálce, ale jde za námi. Takže jsme přestali vymýšlet, kde ještě udělat nejlepší fotku, děti opustily potok a vydali jsme se svižně směrem k Modravě. Bouřka nás nakonec dohnala doslova pár metrů před Modravou. V tu chvíli už nám to bylo jedno. Byli jsme prakticky u aut, děti byly vycachtané, foťák plný fotek a z nebe začaly padat první kapky. Ještě před chvílí jsme řešili, jestli se dá ve vodě vydržet déle než minutu, a najednou jsme byli rádi, že jsme se vůbec stihli vrátit. Vy to můžete zpátky vzít přes Tříjezerní slať, což byl náš plán…kdyby byla bouřka nerozhodla jinak…
Zdroje:
https://www.sumava-modravsko.cz/osady-a-samoty/podroklani.html
https://www.kulturasusice.cz/userfiles/3-vydani_17733967241188.pdf
