Legendární spitfiry, křižník i kryty vlády: Prolezli jsme vojenský Londýn

HMS Belfast: Kolos, který to dokázal rozjet šedesátkou

Moje první volba, jak se tak courám nábřežím kolem Temže, padá na křižník HMS Belfast, kotvící pár minut chůze od Tower Bridge. A můžu rovnou říct, že tento jeden z posledních dochovaných velkých válečných křižníků mě dostal do kolen.

Nejdříve tedy, a to si přiznejme, cenou za vstup. Skoro jsem si to u pokladny rozmyslela. Částka je na české peníze okolo osmi set korun. Což se může zdát dost, zvlášť když loď v roce 1971 získal spolek nadšenců od státu za symbolickou 1 libru, aby se zabránilo jejímu sešrotování. Nakonec jsem přeci jen šla dál – a pak už nelitovala ani minutu.

Její tři nejvýznamější nasazení jsou: v bitvě u Severního mysu, při vylodění v Normandii a za korejské války. Jednou byla poničena minou, ale nikdy nebyla zničena nebo potopena. Neprohlížíte si tedy vrak, ale neuvěřitelně zachovalou loď se všemi detaily.

To nejlepší navíc není nahoře, jakkoliv je výhled na Tower Bridge z paluby a kapitánského můstku nádherný. To nejzajímavější se ukrývá pod hladinou. Nořím se stále víc a víc dolů, jsem na prohlídce skoro sama a atmosféra je až strašidelná. Všude dominují potrubí, která rozváděla po lodi páru.

Pohon zajišťovaly parní turbíny o celkovém jmenovitém výkonu 80 000 koní (turbínu si budete moci prohlédnout a dokonce tlačítkem i reálně roztočit). Je těžké si představit, že tento kolos dokázal čeřit vlny rychlostí až 32 uzlů. Prostě to smažil šedesátkou a u nás doma na obecním radaru by už nemilosrdně dostal pokutu. Jen palivo za takovéhoto kvaltu docházelo poněkud rychleji, než bylo žádoucí. Během druhé světové války loď najezdila statisíce mil a vystřelila tisíce granátů.

Člověče, nezlob se v podpalubí a pořádný robot na chleba

Kromě technologií, které vám tu ukážou i na přehledných animacích, tu ale uvidíte otisk každodenního života posádky, což je ještě možná i zajímavější. Kajuty, umývárky, záchody, marodky, zubní pohotovost (brrr), ale třeba i lodní klubovnu.

Kromě houpacích sítí je tu k vidění legendární „člověče, nezlob se“ – protože kdo si hraje, neklesá na mysli ani uprostřed oceánu. Děsně zajímavá je kuchyň, kde se zachovaly původní masivní přístroje. Nutně potřebuju domů ten hnětací robot. Váží asi tak pět tun, měří metr a vypadá, že na rozdíl od šuntů, co se prodávají dnes, ho těsto na chleba nijak nerozhodí. Loupací stroj na brambory by se mi taky hodil.

Na lodi najdete i truhlářskou, elektrickou a další dílny. Cokoliv se na moři pokazilo, muselo se opravit svépomocně. Hodinový manžel to měl tehdy na oceán děsně daleko. Nejpůsobivější je však pohled do hlubin kýla přes všechny ty žebříčky a můstky mezi potrubími, kterými se proplétáte.

💡 TIP: Do lodi s dětmi? Rozhodně ano! Budou na palubě hledat ukryté mořské koníky, plnit interaktivní misi a nejspíš o nich nebudete celou prohlídku ani vědět.

Cabinet War Rooms: Tři metry pod zemí s Churchillem

Ještě ten samý den odpoledne mám v plánu nedaleké Cabinet War Rooms neboli podzemní místnosti válečného kabinetu, které za války sloužily pro jednání britské vlády. Jejich dokončování bylo poměrně hektické, vše se stihlo pouhý týden před tím, než Velká Británie vyhlásila Německu válku.

Místnosti jsou dnes spjaty s muzeem Winstona Churchilla. Pro někoho, kdo už o tomto slavném politikovi něco ví, bude ale možná stejně jako pro mě zajímavější samotný prostor podzemí, jeho řešení a technologické vychytávky.

Místnosti nejsou nijak hluboko, dočítáme se, že leží pouhé tři metry pod zemí. Uvidíte, odkud telefonoval premiér tehdejšímu americkému prezidentovi. Na dveřích této přísně tajné místnosti byla pro kolemjdoucí umístěna informace, že jde o soukromé WC premiéra. Pravdu vědělo jen několik lidí.

Obdivovat budete moci originální Churchillovo kožené křeslo a poslechnete si „naživo“ nejrůznější autentické nahrávky. Britská vláda se zde sešla celkem 115krát. Válečné místnosti kabinetu byly v nepřetržitém provozu 24 hodin denně až do 16. srpna 1945, kdy byla v mapové místnosti poprvé po šesti letech slavnostně zhasnuta světla. Na přilehlém muzeu oceňuji, že jde opravdu velmi dopodrobna a nabízí obrovské množství dobových fotografických i filmových materiálů. Expozice je navíc na mnoha místech pojata velmi hravou formou.

💡 TIP: Lístky bývají beznadějně vyprodané, pořiďte si je s velkým předstihem na oficiálních stránkách muzea. I tyto vstupenky jsou dost drahé. A upřímně – tohle děti na rozdíl od válečné lodi moc bavit nebude.

Muzeum RAF: Letecký ráj, který je zcela zdarma

Pokud vás předchozí dva tipy odradily cenou, na závěr mám pro vás tip nejlepší, a navíc úplně zdarma. Pokud jste nadšenci, kterým doma v pokojíku visely na vlascích modely letadýlek, počítejte, že mezi jejich reálnými předobrazy strávíte v klidu celý den. A vzhledem ke dvěma rozsáhlým tematickým hřištím a leteckým simulátorům sem klidně vezměte i děti.

A kam to tedy bude? Přece do muzea RAF (Royal Air Force). Najdete ho nedaleko stanice metra Colindale. Do šesti obrovských hal na místě bývalého vojenského letiště Hendon se doslova nacpalo více než století letecké historie.

Prohlédnout si můžete ikonická letadla od první světové války s krásnými dřevěnými vrtulemi až po současnost. K vidění je tu například jediný kompletní dochovaný Hawker Typhoon na světě nebo slavný čtyřmotorový bombardér Avro Lancaster, který úspěšně absolvoval neuvěřitelných 137 misí. Také legendární Avro Vulcan. Na své si tu přijde opravdu každý.

Do mnoha letadel se dá nahlédnout z vyhlídkových plošin a absolutním vrcholem je možnost projít se vnitřkem obřího transportního letounu Blackburn Beverley, kde si na vlastní kůži vyzkoušíte, jak obrovský prostor pro vojáky a náklad se v jeho trupu skrýval.

Nakonec si zaručeně odnesete něco z obchodu se suvenýry. Protože tak krásné šátky s vlčími máky ani plyšové medvědy - letce nikde jinde v Londýně neseženete. Celý výtěžek z prodeje navíc putuje na dobrou věc a podporu veteránů.

💡 TIP: Vstupenky se musí dopředu bezplatně zarezervovat na oficiálních stránkách muzea RAF, ale samotný vstup je kompletně zdarma.

Bitva o zeleného medvěda

Děti dostaly z mého londýnského výletu dva stylové plyšové medvědy. Jednoho v červené kombinéze coby zástupce legendární akrobatické skupiny Red Arrows a jednoho maskovaného výsadkáře s padákem. Ten druhý jmenovaný je v reálu o tolik hezčí, že jsem doma po všech těch slavných britských bitvách musela absolvovat ještě jednu vlastní. Ta do naší rodinné historie neodmyslitelně vejde pod názvem „bitva o zeleného medvěda“.

Zdroje a užitečné odkazy: