Článek
V mnoha zemích Evropy by nechání notebooku na stole v kavárně znamenalo jeho rychlou ztrátu. Ale existují země, kde by ho nikdo ani nenapadlo ukrást. Kde se lidé vzájemně hlídají – ale ne kvůli podezření, spíš kvůli důvěře. Kde ztracená peněženka končí ne v cizí kapse, ale na policejní stanici.
Země, kde se „nekrade“, opravdu existují. A i když žádná společnost není dokonalá, někde fungují věci jinak. Jak je to možné? A proč to u nás tak nejde?
Japonsko: slušnost jako norma
V Tokiu ztratíte peněženku a do pár hodin vám ji přinesou na nejbližší policejní stanici. Možná i s omluvou, že byla trochu špinavá. V Japonsku je čest a respekt zabudovaný hluboko v kultuře. Krádež je považována za extrémní ztrátu důstojnosti – nejen vaší, ale i vaší rodiny.
Veřejné prostory jsou čisté, a přesto je tam minimum odpadkových košů. Proč? Protože lidé neodhazují odpadky jen proto, že jim to nikdo nezakázal. Tohle není jen zákon. Tohle je mentalita.
Skandinávie: důvěra jako základ systému
Ve Švédsku nebo Dánsku je běžné nechat kočárek s dítětem před kavárnou, zatímco si rodiče v klidu vypijí kávu uvnitř. Nejde o risk. Jde o kulturní důvěru. Lidé věří, že ostatní neublíží, neublíží dítěti, nevezmou vám věci. A většinou mají pravdu.
Veřejné knihovny, komunitní skříňky, self-service obchůdky – v těchto zemích není výjimkou, že člověk zaplatí bez kontroly, protože ví, že to tak má být. A ví, že ostatní to taky udělají.
Singapur: přísnost a systém
Na druhém konci spektra je Singapur. Tam se možná nekrade, ale ne proto, že by každý občan byl vzorem ctnosti, ale protože systém je extrémně přísný a nekompromisní. Pokuty za drobné přestupky jsou vysoké. A v kombinaci s kamerami a dohledem se kriminalita prostě „nevyplatí“.
Etika je vynucována, ne pěstována. Ale výsledek? Mimořádně nízká kriminalita. A ztracené věci se většinou vrací. Ne proto, že by to lidé měli v srdci – ale protože vědí, že by to mohli mít draze spočítané.
A co my?
Česko nepatří k zemím s vysokou kriminalitou, ale ani k těm, kde by se důvěra mezi lidmi nosila. Peněženku vám někdo možná vrátí, ale většinou až po kontrole obsahu. Mobil z kapsy zmizí v tramvaji během minuty. A nechat kolo venku bez zámku? To je skoro akt důvěřivé naivity.
Proč to tak je? Možná jsme si zvykli být ve střehu. Možná jsme vyrůstali v prostředí, kde „kdo neoklame, prodělá“. A možná jsme si odvykli věřit. Lidem, systému, sobě navzájem.
Co tedy ty země dělají jinak?
- Budují důvěru od malička – děti se učí, že vzít, co není jejich, je ostuda. Ne jen „nepovolené“.
- Mají funkční stát – když systém funguje, lidé mají méně důvodů „obejít pravidla“.
- Záleží jim na komunitě – ví, že když škodí ostatním, škodí i sobě.
- Mají méně frustrace – tam, kde je sociální stabilita, není tolik závisti a potřeby „brát si“ silou.
Změna není nemožná. Ale nepřijde shora.
Země, kde se nekrade, nevznikly díky zázraku. Vznikly postupně. Výchovou, prostředím, důvěrou. A i když u nás máme jinou historii, jinou mentalitu, jedno je jisté: víc důvěry znamená méně strachu. A možná i méně krádeží.
Otázka tedy není, zda můžeme být jako Japonsko nebo Dánsko. Ale jestli chceme být společností, kde se nemusíte bát položit peněženku na stůl. Protože odtamtud začíná všechno ostatní.
