Nádherné podzimní Posázaví: trampský srub rozetnul padlý strom, Helenka se cpala do Alp

Když vám někdo řekne, že se chystá do Posázaví chytat Alpy, nejspíš si pomyslíte, že se trochu zbláznil. Alpy jsou přece stovky kilometrů daleko. Jenže já mám známého a kolegu z branže radioamatéra, a už mi dlouho sliboval, že mi ukáže, co a jak, a tak jsem se jednoho krásného říjnového dne ocitla na kopci nedaleko Přestavlků u Čerčan, kde jsme skutečně začali Alpy lovit. Přesněji řečeno jejich rozhlasové vysílače.

Byl to jeden z těch podzimních dnů, kdy člověk skoro nevěří kalendáři. V polovině října jsme se na kopci svlékli do triček a vyhřívali se na slunci, zatímco stromy kolem už hrály všemi odstíny žluté a červené. Nad vzdálenými údolími se držela inverzní mlha a počasí nám navíc slibovalo výborné podmínky pro příjem vzdálených rozhlasových stanic. Kamarád vybalil techniku, postavil anténu a dával mi lekce.

Naše výbava vypadala pro náhodného kolemjdoucího možná trochu záhadně. Přenosný FM přijímač s displejem, skládací směrová anténa na stožáru, kabely a napájení. Anténu jsme podle potřeby natáčeli do různých směrů a zkoušeli, co se podaří zachytit. V našem případě šlo o lov vzdálených rozhlasových stanic v běžném pásmu FM, tedy na frekvencích od 87,5 do 108 MHz. Na rozdíl od internetového rádia tu člověk skutečně přijímá signál, který k němu dorazil vzduchem z konkrétního vysílače. A právě v tom je celé kouzlo. Postupně se nám podařilo zachytit několik stanic z alpské oblasti, také z Vídně, ze Slovenska a Polska. Nejvzdálenější úlovek měl přibližně 440 kilometrů. Sedíte na středočeském kopci, díváte se na podzimní louku a z malého přijímače se ozývá vysílání ze země, kam byste autem jeli několik hodin. To mě bavilo.

Lov vzdálených stanic má ovšem také své protivníky. A těmi jsou, světe, div se, naše vlastní české vysílače. Některé mají v daném místě tak silný signál, že ten slabší zahraniční na stejné frekvenci spolehlivě přehluší. Takže natáčíte anténu, ladíte, už už se zdá, že se z éteru vynořuje něco zajímavého z Alp, když tu se najednou ozve Helena Vondráčková: „Sladké mámení…“ Ale ne! Zase Blaník!

Největší radost nastane, když se na displeji objeví RDS. Tahle zkratka znamená Radio Data System, tedy systém, kterým FM stanice spolu se zvukem vysílají také digitální informace. Nejznámější je název stanice, který se vám zobrazuje třeba na autorádiu. U vzdáleného příjmu je to vítaná pomoc: místo dohadování se podle jazyka moderátora a ověřování, co hraje vytipovaná stanice máte jistotu. A je to taky známka, že signál je alespoň v danou chvíli dostatečně kvalitní i pro příjem dat. Kolega si zajímavé záchyty zapisoval a ty nejcennější pak zaznamenal také do sdíleného internetového logbooku. Dvě zachycené stanice byly pro toto místo zvlášť neobvyklé. Jejich názvy už si bohužel nepamatuji, a tak je nebudu hádat.

Na různých stranách kopce jsme strávili docela dlouho. Při takovém lovu záleží na směru antény, okolním terénu i na tom, co zrovna provádí atmosféra. Inverzní vrstvy mohou za určitých podmínek pomoci velmi vzdálenému šíření rádiových vln. Zjednodušeně řečeno, signál se někdy dostane podstatně dál, než by odpovídalo běžnému příjmu. A ten den se mu zjevně cestovalo dobře. Po obědě z batohu jsme techniku sbalili. Čekala nás totiž ještě druhá část výletu, při níž už jsme nechtěli chytat rozhlasové stanice, ale trochu podzimního slunce.

Po žluté turistické značce jsme zamířili ke zřícenině hradu Stará Dubá. A tady musím říct, že Posázaví předvedlo podzim v opravdu nádherném provedení. Lesy byly žluté, oranžové i zelené, pod nohama šustilo listí a občas se mezi stromy otevřel pohled do údolí Sázavy. Jen ta cesta nebyla úplně pro každého.

Místy jsme se prodírali bahnem, překračovali kořeny a obcházeli padlé stromy. V okolí bylo patrné, že tu les dostal pořádně zabrat. Část polomů už lesníci zpracovali, jinde ležely vývraty dál. Dokonce i turistické rozcestníky, které zřejmě přišly o své původní nosné stromy, byly zatím provizorně položené na pařezech. Člověk si při pohledu na to všechno říkal, že tady muselo být pořádně veselo. A pak jsme uviděli zničený srub.

Stál v malé lesní rokli pod hradem, tedy přesněji řečeno, zůstalo z něj to, co přežilo pád obrovského stromu. Kmen se zřítil přímo přes dřevěnou stavbu a prakticky ji rozlomil. Střecha byla zdevastovaná, stěny rozlámané, kolem ležely další kmeny a větve. Zkáza působila o to silněji, že v okolí byly patrné stopy po někdejším trampském zázemí. Podle turistických popisů se v těchto místech nachází srub trampské osady T. O. Divizna. Kdy přesně na něj strom spadl, se mi zatím nepodařilo ověřit. Už na jaře letošního roku ale jeden z turistických cestopisů upozorňoval na množství popadaných stromů v okolí Staré Dubé. Zda srub zničila stejná událost, nevím. Při pohledu na rozlámanou stavbu mě napadlo především to, jaké štěstí je, pokud v takovou chvíli nikdo není uvnitř. Na srub byl smutný pohled. Okolní les ovšem nádherný.

Stará Dubá je pozůstatek poměrně rozsáhlého středověkého hradu. Hrad vznikl ve 13. století a už roku 1283 je v písemných pramenech doložen šlechtic Ondřej, který používal přídomek z Dubé. Dnes je většina staveb skrytá v lese a člověk musí chvíli chodit a pozorně se dívat, aby si dokázal představit, jak celé místo kdysi vypadalo.

Nejzajímavější kapitola jeho dějin se odehrála roku 1466. Hrad tehdy dobyla vojska krále Jiřího z Poděbrad a znamenalo to jeho definitivní konec. Dodnes se v okolním terénu dochovaly dokonce pozůstatky obléhání, včetně opevněného ležení útočníků a palebného postavení. To je na zdejší lokalitě pozoruhodné. Člověk neprochází jen ruinami hradu, ale vlastně i někdejším bojištěm.

A pak přišlo další překvapení. Dole u Sázavy jsme narazili na pozůstatky staveb, které byste možná na první pohled za hradní zříceniny ani nepovažovali. Proč by někdo stavěl opevnění tak nízko, skoro u řeky?

Odpověď je jednoduchá: nebyl to další hrad. Pod Starou Dubou leželo opevněné městečko Odranec. Mělo vlastní hradby, bránu a věže, jejichž zbytky se dodnes zachovaly. Společně s hradem tvořilo jeden sídelní celek a také ono zaniklo v souvislosti s událostmi roku 1466.

Když si představíte, že v místech dnešní tiché lesní cesty kdysi stálo skutečné městečko, je to docela zvláštní pocit. Středověká města máme spojená s náměstími, kostely a domy, které se postupně přestavovaly. Tady se ale život zastavil a les si celé místo vzal zpátky. Zůstaly jen kameny, terénní nerovnosti a několik informačních tabulí, které pomáhají dávný příběh poskládat.

Od Staré Dubé jsme pokračovali podél Sázavy směrem ke Zlenicím. A pokud bych měla vybrat nejkrásnější část celé odpolední procházky, asi by to byla právě tahle. Cesta se místy drží blízko řeky, jinde vede pod prudkým zalesněným svahem. Všude listí, stromy ve všech odstínech podzimu a k tomu ten příjemný pocit, že člověk nemusí nikam spěchat.

Když jsme dorazili k hotelu Kormorán ve Zlenicích, limonáda přišla vhod. Tohle místo mám ráda už pro jeho polohu u řeky. Na protějším břehu jsou říční lázně a občerstvení, v sezoně se tu dá využít také přívoz. Za převoz jsme při naší návštěvě platit nemuseli, protože jsme zůstali na svém břehu, ale v sezoně jezdí za dvacku. Je to milá možnost, jak si výlet zpestřit.

A aby těch hradů nebylo málo, nedaleko se nachází další známá zřícenina, Zlenice neboli Hláska. Hrad vznikl patrně na přelomu 13. a 14. století a první písemná zmínka pochází z roku 1318. Jeho romantické zbytky patří k nejznámějším obrázkům Posázaví. Není divu, že je zachytil také Josef Lada.

Tentokrát jsme ale na druhý břeh nevyráželi. Čekalo nás ještě jedno místo, které bych rozhodně nechtěla vynechat.

Poslední úsek naší trasy vedl na hradiště Lštění. Po dvou středověkých hradech jsme se tak dostali ještě o několik století hlouběji do minulosti. Hradiště vzniklo zřejmě na přelomu 9. a 10. století a patřilo k významným opěrným bodům raného přemyslovského státu. Dodnes jsou v krajině patrné zbytky jeho opevnění a stojí zde kostel svatého Klimenta, který má dnes převážně barokní podobu.

Místo je nádherné samo o sobě. Kostel s malou věžičkou, stará zeď, okolní stromy a otevřený prostor, odkud se dá rozhlížet do krajiny. Jenže Lštění má také jeden docela temný příběh. Zmiňuje se o něm už kronikář Kosmas v souvislosti s rokem 1055. Kníže Spytihněv II. tehdy nechal na hradišti uvěznit těhotnou manželku svého bratra Vratislava. Na přímluvu biskupa byla sice propuštěna, ale její další osud skončil tragicky. Cestou za manželem do Uher zemřela.

Na hradišti jsme se na chvíli zastavili. Slunce už bylo nízko, podzimní světlo krásně dopadalo na kostel a já jsem si říkala, že je vlastně docela zvláštní, kolik zajímavých míst člověk najde na jedné nepříliš dlouhé procházce. Dva středověké hrady, zaniklé městečko, raně středověké hradiště…A málem bych zapomněla na nádherný kostel sv. Klimenta.