Článek
Byl to jeden z těch listopadových večerů, kdy je ve vzduchu kromě chladu a rozptýleného večerního světla něco, co se většině lidí, kteří prostě jen spěchají odněkud někam, špatně vysvětluje. Neklid, tajemství, poetika dvorků, lamp a tramvajových kolejí, očekávání nějakého dobrodružství a zvláštní vůně staré Prahy, která nenechává snílky jako já na pokoji. Proč se svítí v támhletom sklepním okně a co je za zdí, okolo které jdeme? Bylo by moc bláznivé, nabrat do rukou krásné barevné listí a vyhodit ho do vzduchu a dívat se, jak elegantně padá? Nešla jsem sama, a měla na sobě až příliš formální oblečení, a tak nebudeme blbnout a budeme se chovat adekvátně věku… Město zimou zalezlo samo do sebe a i světlo se bálo svítit dál, než to bylo rozumné. Toho, kudy vlastně procházíme, jsem si pro samé myšlenky zatoulané bůhví kam málem ani nevšimla a děkuji tímto za upozornění. Uličkou, jejíž označení je prý nejkradenější cedulí v Praze.
Ulička se jmenuje ve Stínadlech, jak hlásá červená cedule. Už při tom jménu srdce člověka, který asi nedospěl až tak úplně moc, jak by se slušelo a patřilo, zaplesá. Knihy Jaroslava Foglara jsem jako dítě bezmezně milovala. Rychlé šípy, Hoši od Bobří řeky, Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří. Ale s jejich čtením jsem se rozhodně nemínila spokojit. Zakládala jsem kluby. Sháněla členy, vymýšlela pravidla, plánovala výpravy a nejspíš jsem tím byla všem kolem už docela protivná. Když to nezabralo dost, přisadila jsem si s bobříky, a to bylo teprve „ovací“.
Dovednosti, co se neztratí
Ale mě to nějak až tak moc nevadilo. Ty „své“ jsem měla jinde. Jezdila jsem na dětské tábory, později jako praktikantka, pak jako vedoucí a nakonec i programová vedoucí. Nebyly to žádné chatičky a jídelna, ale tábor foglarovského „střihu“. Pamatuji si třeba zkoušky na praktikanta. Dostali jsme tři sirky, litr vody, ešus a deset minut. Na holém místě, kde nebylo připravené vůbec nic, jsme měli někde vyčarovat dřevo, rozdělat oheň a vodu uvařit do deseti minut. K tomu orientace v terénu, mapy, zdravověda a spousta dalších dovedností, které se mi později nesčetněkrát hodily a věřím, že ještě budou. Kdo neuspěl, prostě z oddílu odcházel - docela tvrdá pravidla a škola. Ta fascinace mě nepustila ani v dospělosti. O Foglarových čtenářských klubech a jeho unikátní žurnalistice pro mládež jsem přednášela na konferenci věnované stému výročí jeho narození a jeho časopisům Mladý hlasatel a Vpřed jsem se věnovala také v obou svých diplomových pracích. Zkrátka jsem se od těch dětských klubů nikdy nedostala tak daleko, jak by se možná na dospělého člověka slušelo.
Když jsem se vrátila domů, nedalo mi to a začala jsem po osudu cedule pátrat. A skutečně. Už v roce 2012 se jejími krádežemi zabývala Česká televize. Uliční označení Ve Stínadlech tehdy patřilo k nejčastěji obnovovaným v Praze. Někdo si zkrátka opakovaně odnášel domů kousek Foglarova světa. Je na tom něco komického, ale také trochu smutného. Představte si nadšeného obdivovatele Rychlých šípů, který se za tmy rozhlédne, vyšroubuje ceduli a vítězoslavně si ji odnese. Doma si ji možná pověsí nad knihovnu, kde má pečlivě srovnané Foglarovy romány. A třeba bude při pohledu na svůj úlovek vzpomínat na Mirka Dušína, Jarku Metelku a jejich neochvějný smysl pro čest. Mirek Dušín by se asi nestačil divit.
Ve Stínadlech
Vzpomněla jsem si při tom na jednu historku vpravdě pravěkou, kdy jsem kdysi dávno potřebovala někomu dát originální přání k 22 narozeninám, a tramvaj číslo 22 jezdila nedaleko. Plán byl jasný. Jenže jsem ho nedokázala zrealizovat, protože prostě Mirek Dušín by to taky neudělal. A tak jsem se prostě šla na konečné řidiče tramvaje zeptat. Zazíral na mě, jestli se mu nezdám, a pak mi řekl, ať si tu ceduli vezmu a jdu, že nafasuje novou a kradou se pořád. To jsem opravdu nečekala. Přání jsem popsala na okrajích osobním věnováním a mělo úspěch až takový, že jsem si jeho adresáta časem tak nějak vzala. Ale to je jiný příběh. Tady by se patrně nebylo zeptat koho a asi by se to nesetkalo s takovým pochopením.
A pak je tu ještě jeden trochu smutný paradox. Ta cedule přece není žádná historická památka. Když Foglar v roce 1999 zemřel, žádná ulice Ve Stínadlech v Praze ještě neexistovala. Jméno dostala až v roce 2007, při oslavách stého výročí jeho narození. Předtím to byla docela obyčejná bezejmenná ulička. Až místní lidé se rozhodli dát jí jméno, které pro ně něco znamenalo. V místní anketě se pro Ve Stínadlech vyslovila většina hlasujících. Chtěli, aby jejich město mělo své vlastní malé připomenutí příběhů, na kterých vyrůstali. A tak tam tu ceduli prostě dali. Pro všechny. Ne pro chmatáky. Tak jakou radost z ní kdo doma na stěně může mít?
Kde vlastně byla Stínadla?
Uličku najdete nedaleko Haštalského náměstí, mezi ním a ulicí U Obecního dvora. A právě okolí kostela svatého Haštala, Řásnovky a staré čtvrti Na Františku patří k nejčastěji zmiňovaným předobrazům literárních Stínadel. Má to své opodstatnění. Tato část Prahy bývala spletí úzkých uliček, průchodů, dvorků a chudých domků. Mnohé z nich zmizely při rozsáhlé asanaci Starého Města.Jenže kde přesně se odehrávala dobrodružství Rychlých šípů? To s jistotou nevíme, i když na toto téma vyšla řada publikací, třeba od Miloše Dvorského „Mýtus zvaný Stínadla“.
Foglar skutečnou polohu Stínadel nikdy neprozradil. A možná ani žádná jediná skutečná Stínadla v hlavě neměl. Mezi dalšími možnými předobrazy se objevují například Nusle, nebo Vinohrady, kde Foglar žil. Ale nejspíš si vzal prostě odevšad něco. Jeden průchod, jinou křivolakou ulici, temný dvůr, starý zrušený kostel sv. Anny jako pravděpodobný jako předobraz legendárního sv. Jakuba a především atmosféru města, v němž se ještě dalo zabloudit. A vytvořil čtvrť, kterou pak hledaly celé generace čtenářů. A čím jsme starší, tím víc ta Stínadla existují vlastně někde uvnitř nás. V zákoutích našich vzpomínek, labyrintu myšlenek, zkouškách odolnosti jarním tužbám, zamčených truhlách podzimních zklamání a podzemních chodbách našich strachů. A ti, kdo nezapomněli na jejich volání, se většinou tak nějak poznají. Třeba jiskřičkami v očích a touhou nabrat si náruč barevného listí. Tak co, potkáme se ve Stínadlech?
