Největší severský podvod? Letěla jsem za polární kruh a zjistila, že záře je docela nenápadná

Na polární záři jsem se v rámci svého polárního výletu těšila opravdu hodně. Že by sluníčko mohlo být klidné, jsem si vůbec nepřipustila. Před cestou jsem sledovala sluneční aktivitu, studovala předpovědi počasí a učila se rozumět číslům, o jejichž existenci jsem ještě nedávno neměla tušení. Na internetu jsem mezitím obdivovala fotografie, na kterých se celé nebe barví do zářivě zelené, fialové, bílé a červené. Takovou podívanou jsem chtěla vidět také. Nakonec jsem ji opravdu viděla. Několikrát, a z toho jednou opravdu poctivě, že i místní vyzdvihovali mimořádnost v rámci několika měsíců. Jenže podívaná vypadala trochu jinak, než jsem čekala.

První překvapení přišlo ve chvíli, kdy se nad norskými horami objevila první záře, kterou už nebylo možné přehlédnout. Táhla se přes velkou část oblohy, měnila tvar a místy vytvářela dlouhé světelné pruhy. A přesto byla převážně bělavá. Možná lehounce nazelenalá, ale rozhodně ne tak zelená, jak ji znám z fotografií. Vytáhla jsem telefon, namířila ho na oblohu a nestačila se divit. Na displeji se objevil nádherně zelený světelný závěs. Přitom jsem se dívala na úplně stejné místo a vlastníma očima viděla cosi mezi stříbřitým mrakem a slabě zeleným světlem. Bylo hezky vidět, dala se poznat struktura a pohyb, jen těch barev se nedostávalo. A tak mě napadlo, jestli nás všechny ty úchvatné fotografie polární záře tak trochu nepodvádějí.

Abychom pochopili, proč fotografie vypadají jinak, musíme se na chvíli podívat do lidského oka. Na sítnici máme dva základní druhy světločivných buněk. Čípky nám umožňují barevné vidění, ale potřebují k tomu dostatek světla. Tyčinky jsou naopak velmi citlivé a pomáhají nám vidět za šera a ve tmě. Barvy však prakticky nerozlišují.

Při pozorování polární záře tak často nastává zvláštní situace. Světla je dost, abychom dobře rozeznávali její tvar a pohyb, ale málo na to, abychom stejně dobře vnímali barvy.Fotoaparát funguje jinak. Při delší expozici dokáže zachytávat světlo po dobu několika sekund. Jeho snímač tak nasbírá mnohem více světla, než kolik ho naše oči využijí během jediného okamžiku. A protože snímač zaznamenává také barevné informace, na fotografii se objeví výrazná zelená nebo červená.

Ty barvy přitom nejsou vymyšlené. Polární záře skutečně svítí zeleně, nejčastěji díky atomárnímu kyslíku ve výškách přibližně 100 až 150 kilometrů. Ve větších výškách může kyslík vyzařovat také červené světlo. Další odstíny souvisejí mimo jiné s emisemi dusíku. Moderní telefony navíc snímky softwarově upravují. Zesvětlují je, skládají více záběrů a upravují kontrast i barevnost. Výsledek proto může být ještě působivější. Takže ne, fotoaparát nemusí lhát, alespoň ne moc. Zaznamenává skutečné světlo, barvy, ale výsledná fotografie není věrným obrazem toho, co ve stejnou chvíli vidí lidské oko. A ještě něco. Když se polární záře opravdu rozjede, dokáže i naše oči překvapit. Při silnější aktivitě jsem už rozeznávala zelené a dokonce načervenalé odstíny. Jenže stále mnohem jemnější než na fotografiích.

Severní Norsko jsem si pro pozorování nevybrala náhodou. Oblast kolem Tromsø leží v pásu, kde se polární záře objevuje poměrně často. Ani tady však není nic zaručeno. Před cestou jsem si proto nastudovala dva údaje, které se při lovu polární záře skloňují pořád dokola: Kp a Bz.

Index Kp vyjadřuje míru geomagnetické aktivity na stupnici od 0 do 9. Čím je vyšší, tím výraznější a zpravidla i jižněji viditelná polární záře může být. Jenže v severním Norsku nepotřebujete nutně žádnou mimořádnou geomagnetickou bouři. Záře se tam může objevit i při poměrně nízkých hodnotách. Bz je trochu zapeklitější. Jde o severojižní složku meziplanetárního magnetického pole. Pokud je výrazně záporná, tedy orientovaná na jih, bývají podmínky pro přenos energie ze slunečního větru do zemské magnetosféry příznivější. Zjednodušeně řečeno: záporné Bz je pro lovce polární záře dobrá zpráva. Jenže ani příznivá čísla vám nezajistí krásný večer. Ještě potřebujete tmu a především jasnou oblohu. A právě s tou jsem měla v Norsku největší starosti.

Ubytovala jsem se na břehu fjordu, daleko od výraznějšího světelného znečištění. Pro pozorování polární záře ideální místo. Tedy za předpokladu, že vám nad hlavou neleží mraky.Předpověď počasí ovšem příliš nadějně nevypadala. Sledovala jsem oblačnost, satelitní snímky i webové kamery a přemýšlela, zda nebude lepší vyrazit jinam.

Jedním z kandidátů byl Skibotn, místo známé mezi pozorovateli polární záře. Leží na druhé straně oblasti, přibližně devadesát kilometrů od mého ubytování, a díky místním geografickým podmínkám tam někdy bývá příznivější počasí než na pobřeží.

Jenže devadesát kilometrů tam a dalších devadesát zpátky není úplně malý večerní výlet. Zvlášť s elektromobilem, u kterého musíte myslet i na nabíjení. Rozhodovala jsem se skoro do poslední chvíle. Kontrolovala jsem aktuální snímky ze Skibotnu, porovnávala oblačnost a čekala, jestli se situace nějak vyjasní. Nakonec jsem nikam nejela. A udělala jsem dobře.

Zatímco jsem sledovala předpovědi a čísla, obloha nad Malangenem se začala měnit. Mezi mraky se objevily zvláštní světlejší útvary. Zpočátku připomínaly obyčejné obláčky, jen byly jaksi podezřele stříbřité. A hlavně se chovaly jinak. Měnily tvar, protahovaly se a občas se z nich vytvořil světelný sloup. To už jsem věděla, na co se děje. Stačilo vyjít ven a sledovat, co se děje. Žádné dlouhé noční putování autem, žádný organizovaný zájezd, žádné honění poslední díry v mracích. A nejlepší teprve mělo přijít.

Poslední říjnový večer mi příroda připravila podívanou, na kterou jen tak nezapomenu. Předpověď přitom opět nebyla nijak skvělá. Oblačnost měla pozorování komplikovat a chvílemi to opravdu vypadalo, že z nočního divadla nic nebude. Přijela jsem unavená, ale šťastná po výletu na kosatky, o kterých napíšu zase příště. Předpověď byla ten večer nejlepší co se týče čísel, ale nejhorší, co se týče mraků. Nějaké fotky už jsem měla z předchozího dne, a tak jsem se chystala spíše už do postele. Jenže mraky se začaly trhat a na obloze se objevily první světelné pruhy. Tentokrát nezůstalo u několika stříbřitých obláčků a proužků.

Nad fjordem, kde se náhle vyjasnilo, se rozvinuly dlouhé závěsy polární záře. Vlnily se, stáčely, mizely a znovu se objevovaly. Bylo to jako laser show. V jednu chvíli se celý obraz měnil tak rychle, že během dvou minut vystřídala obloha několik naprosto odlišných podob. A teď už přišly i barvy. Zelená, místy červená, obě viditelné pouhým okem. Při výrazné aktivitě, kdy Kp dosahovalo přibližně hodnoty 6 a Bz klesalo kolem −10 nT, se obloha opravdu roztančila. Fotografie ovšem stále vypadaly o hodně barevněji než skutečnost. Jenže tentokrát mi to vůbec nevadilo.

Na fotografii totiž nikdy pořádně nezachytíte, jak zvláštní je dívat se na obrovský světelný závěs, který se nad vámi v reálném čase kroutí a vlní. Jak se jeden pruh během několika sekund rozpadne na několik dalších. Jak se celé nebe proměňuje a vy vůbec netušíte, co přijde za okamžik. Pokoušela jsem se ten tanec natočit telefonem, ale video bylo mnohem tmavší než skutečnost. Docela paradox. Na fotografiích mobil barvy zvýraznil, zatímco rychlý pohyb nádherné záře už tak dobře zachytit nedokázal. A tak jsem nakonec telefon raději sklopila a prostě se dívala.

V severním Norsku, ale i u nás v ČR, narazíte na spoustu nabídek organizovaného lovu polární záře. Průvodci vozí turisty za jasnou oblohou, někdy i stovky kilometrů daleko. Taková výprava může mít smysl, zvlášť pokud máte na pozorování jediný večer nebo se nechcete sami vydávat v noci po neznámých silnicích. Moje zkušenost ale ukázala, že to jde i jinak.

Pokud si vyberete ubytování mimo město ve vhodném podzimním či zimním období, máte několik nocí a průběžně sledujete počasí, můžete mít velkou šanci spatřit záři i bez placeného průvodce. Pomohou předpovědi oblačnosti, údaje o slunečním větru, webové kamery a samozřejmě ochota vyjít ven, i když se na první pohled nic neděje.

Nespoléhejte přitom jen na Kp. Někdy je důležitější najít kousek jasné oblohy než čekat na vysoké číslo v aplikaci.A hlavně nezapomeňte, že polární záře se může objevit i tehdy, když předpověď počasí vypadá mizerně. Stačí krátká mezera mezi mraky.Já jsem nakonec nemusela jet ani do Skibotnu. Zůstala jsem na místě a počkala si.

Takže jak vypadá polární záře doopravdy? Většinou mnohem méně barevně, než byste čekali podle fotografií. Může být nádherně viditelná, pohybovat se přes velkou část oblohy, a přesto připomínat spíš stříbřitý závoj s jemným zeleným nádechem. Při silnější aktivitě se barvy zvýrazní, ale ani tehdy nemusí připomínat sytě zelené, fialové a rudé obrázky z internetu.

Takže ano, fotky tak trochu lžou. Nebo přesněji, ukazují nám polární záři jinak, než ji vidí naše oči. Při mimořádně silných projevech sice můžete spatřit i velmi výrazné barvy, ale rozhodně neplatí, že čím vyšší Kp, tím zelenější nebe. A kdo se do Norska vydá s představou, že každý světelný závěs bude zářit jako na fotografiích, může být docela překvapený.

Jenže fotografie mi před cestou neprozradily něco mnohem důležitějšího. Že polární záře není jen krásný obraz na obloze. Ona totiž žije. Pohybuje se, tančí, mění se každou vteřinu. A když se nad vámi najednou rozvlní celé nebe, na nějakou přehnaně zelenou už si ani nevzpomenete.

Zdroje:

Auroras - Met Office

Polární záře – Wikipedie

Polární záře: proč vypadají na fotkách líp než v reále?