Článek
Ve svém předchozím článku jsem psala, že
příběhy nás neučí, jak žít. Spíš nám připomínají, že v tom nejsme sami.
A že každou knihu lze číst víc než jedním způsobem – podle toho, kde se právě nacházíme.
U některých knih se tahle věta potvrzuje znovu a znovu.
Věštkyně drobných osudů od Julie Leongové, kterou v České republice vydalo nakladatelství Host, je pro mě jednou z nich.
O čem je kniha, která nikam netlačí
Není to román s dějem.
Není to návod ani odpověď.
Je to kniha drobných zastavení. Krátkých textů, které se dotýkají každodenních okamžiků – váhání, rozhodnutí, ticha mezi slovy, setkání, která možná vypadají nenápadně, ale něco v nás posunou.
Věštkyně v názvu nepředpovídá budoucnost. Spíš se dívá. Pozorně. Trpělivě. Jako někdo, kdo ví, že osudy se často lámou v maličkostech, kterých si všimneme až zpětně.
Tahle kniha neříká: takto to bude.
Spíš se ptá: co se tu právě děje?
Číst znamená vstupovat do vztahu
Při čtení Věštkyně drobných osudů se mi několikrát stalo, že jedna věta působila pokaždé jinak. Podle nálady. Podle období. Podle toho, co bylo zrovna živé.
A tehdy si člověk uvědomí něco důležitého:
že význam neleží v textu samotném, ale mezi textem a tím, kdo jej čte.
– Co v knize slyším právě teď?
– Která slova se mě dotknou a která nechají chladnou?
– Co to vypovídá o tom, kde se právě nacházím?
Kniha jako společný prostor
Možná právě proto se tahle kniha tak přirozeně otevírá čtení ve společnosti druhých. Ne proto, abychom se shodli, ale abychom se lišícími se čteními potkali.
Když stejný text čte víc lidí, začne se dít něco zvláštního. Někdo slyší naději. Jiný nejistotu. Někdo klid, jiný napětí. A žádné z těch čtení není špatně.
V literárních dílnách Inspiromat života právě s tímto prostorem pracujeme. Text zde není objektem rozboru, ale prostředníkem rozhovoru. Bez tlaku na výklad. Bez správných odpovědí.
– Jak různě rozumíme podobným situacím?
– Jaký jazyk pro ně volíme?
– A jak jazyk ovlivňuje to, co považujeme za možné?
Když slova dovolí mluvit o sobě jinak
Někdy je snazší mluvit skrze větu z knihy než přímo o sobě. Text vytváří odstup, který je bezpečný. Umožňuje dotknout se témat, ke kterým bychom se jinak možná nedostali.
V tu chvíli se kniha přestává týkat jen literatury.
Začíná se tiše dotýkat života.
Jedna věta zůstane ve vzduchu.
Někdo se k ní vrátí.
Někdo ji slyší úplně jinak, než bychom čekali.
A něco se nepatrně přeskládá.
Proč se ke knize vracet
Věštkyně drobných osudů je kniha, kterou lze číst opakovaně – pokaždé jinak. Ne proto, že bychom zapomněli její obsah, ale proto, že my sami se mezitím měníme.
Možná vás osloví jako tiché čtení na večer.
Možná jako společník v období, kdy je víc otázek než odpovědí.
A možná jako pozvání ke společnému čtení, kde nejde o to porozumět textu, ale porozumět sobě navzájem o něco víc.
Protože některé knihy nás nevedou.
Jen jdou chvíli vedle nás.
