Článek
Tento týden 3. února, to byly přesně tři roky, co zemřela Naďa Urbánková.
U některých lidí čas nehraje žádnou zvláštní roli. Neodnáší je pryč, jen je ukládá hlouběji.
Měla jsem ji ráda. Nejen jako zpěvačku, ale jako člověka. Byla patronkou naší zdravotnické školy – asi právě proto, že sama byla původně zdravotní sestrou. A možná právě proto dokázala mluvit o péči, službě a lidskosti tak, že to neznělo ani hrdinsky, ani příliš obětavě. Spíš pravdivě. A s lehkostí.
Pamatuji si jedno naše setkání u nás ve škole. Je to víc než dvacet let. Bylo mi asi sedmnáct a svět jsem vnímala zcela jinak. Tehdy mi ve velmi krátkém rozhovoru řekla větu, kterou si dovolím parafrázovat. Mluvila o tom, že být sestřičkou má hlubší význam, než si v tu chvíli dokážeme uvědomit. Že to taky trochu vypovídá o tom, jací jsme a co v sobě neseme. Že je to dar, ale zároveň tíha, kterou člověk nese. A také to, že to teď ještě neuvidíme. Že musíme počkat.
Tenkrát jsem čekala spíš na přestávku než na pochopení. Ale něco z těch slov se ve mně přesto usadilo. Jako semínko, které si dělá věci po svém.
Pak zpívala. Byla vtipná, lehká, přirozená, veselá. Smála se, glosovala, a mezi tím zazněla i píseň Závidím. Tehdy jsem ji brala spíš jako hezkou melodii. Dnes ji slyším jinak.
Dnes už totiž vím, že práce v pomáhajících profesích není těžká hlavně kvůli lidem, o které se staráme. Je těžká kvůli tomu, co se odehrává uvnitř těch, kteří pečují. Kvůli předpokladu či zvyku být silní, k dispozici, připravení. Kvůli schopnosti dát – a zapomenout přijmout.
Když dnes slyším Závidím, neslyším v ní závist v tom obyčejném slova smyslu. Spíš přiznání touhy po lehkosti. Po obyčejném bytí, kde člověk nemusí pořád držet vše kolem sebe. Je to píseň o těch, kteří dávají tak samozřejmě, že si ani nevšimnou, kdy sami začnou chybět sobě. O únavě, která není vidět, protože se nosí s úsměvem. A o přání, aby se někdo na chvíli postaral i o nás.
Možná právě proto dnes potkáváme tolik unavených a vyhořelých lidí v profesích, které vznikly z touhy pomáhat. Ne proto, že by byli špatní. Ale proto, že dlouho nebyl prostor pro jejich vlastní ticho. Protože se předpokládá, že zvládnou všechno. Že unesou svou tíhu i tíhu druhých. A že o pomoc si říkat nemusí.
Jenže každá tíha se jednou ozve. A každá duše potřebuje místo, kde může sundat uniformu, roli i očekávání.
Možná i proto dnes vznikají projekty, které nabízejí právě tohle – bezpečný prostor pro návrat k sobě. V tišinách duše může člověk na chvíli přestat být tím, kdo drží, a dovolit si jen být. Bez výčitek. Bez nutnosti vysvětlovat. Protože i péče potřebuje péči. A každá pomoc se počítá – i ta, která směřuje dovnitř.
Když dnes myslím na Naďu Urbánkovou, říkám si, že to věděla dávno před námi. A že nám to řekla vlastně úplně jednoduše. Jen jsme si na to museli přijít sami. Některé pravdy totiž nepotřebují velká vysvětlení – stačí jim čas, ticho a občas někdo, kdo nám připomene, že i ti silní si mohou na chvíli sednout.
