Článek
Šla jsem jen na chvíli.
Takové to „na půl hodinky, než se setmí“, které se obvykle protáhne, protože člověk zapomene sledovat čas a začne sledovat úplně jiné věci.
Třeba jak vítr mluví se stromy.
A jak stromy na rozdíl od lidí nepřerušují.
Na Benešovsku je takových míst ještě pořád dost.
Cesty, které nikam nespěchají. Louky, které se netváří důležitě. Lesy, které vás vezmou mezi sebe, i když si s sebou nesete hlavu plnou věcí, co nepočkají.
Tedy — aspoň si to myslíme.
Ty myšlenky jdou nejdřív s vámi.
Pak zpomalí.
A nakonec si někde sednou na pařez a už se nezvednou.
To je na přírodě hezké.
Ona vás neléčí. Ona vás jen ponese, když se konečně rozhodnete nerušit sami sebe.
A někdy to stačí víc než všechno ostatní.
Pravděpodobně i proto se mi občas vracejí klienti s větou:
„Byla jsem venku… a nějak se mi to porovnalo.“
V tu chvíli mám chuť říct:
„No jasně, že ano. To je ta nejlevnější a zárověň i nejcenější terapie na světě.“
Příroda je v tomhle zvláštní druh medicíny.
Bez čekárny. Bez objednání. A bez toho, aby se ptala, jestli na ni máme nárok.
Cestou jsem potkala starý strom.
Byl trochu nakřivo, jako by už dávno pochopil, že rovnost je přeceňovaná.
Stál tam klidně a působil dojmem někoho, kdo už ví.
Nevím co přesně.
Ale bylo to uklidňující.
Napadlo mě, že kdyby uměl mluvit, asi by toho moc nenamluvil.
Možná by jen řekl:
„Nespěchej.“
A tím by to uzavřel.
Cestou zpátky už byla skoro tma.
A mě napadlo, jak nenápadně důležité tohle všechno je.
Nejen ten les.
Ale ten pocit, že tam můžeme přijít a něco v nás se srovná, aniž bychom přesně věděli jak.
Že existují místa, která nás drží, i když si myslíme, že všechno držíme jen my sami.
Na Benešovsku máme zatím to štěstí, že taková místa pořád máme.
Ale možná právě proto stojí za to o nich mluvit.
Všímat si jich.
A nenechat je zmizet jen proto, že jsme si na ně zvykli.
Protože krajina se nemění jen na mapách nebo v plánech.
Mění se i v tom, jak se v ní cítíme.
A někdy velmi tiše mizí právě to, kvůli čemu do ní vlastně chodíme.
Když jsem přišla domů, starosti tam na mě čekaly.
Seděly docela spořádaně.
Ale už neměly takovou sílu.
Možná proto, že jsem si někde mezi stromy připomněla, že ne všechno musí být hned.
A že některé věci — stejně jako ten starý strom — dávají smysl i bez vysvětlování.
V tišinách duše vzniklo z podobných chvil.
Z ticha, které člověka vrací k sobě — a někdy ho drží víc než jakákoli slova.
A taky z obyčejné potřeby mít kam jít, když je toho moc.
A tak mě vlastně zajímá:
Máte na Benešovsku (nebo kdekoli jinde) své místo, kam chodíte, když potřebujete „být“?
Místo, které vám pomáhá víc, než byste čekali?
A všimli jste si, že se ta místa v posledních letech nějak mění?
Budu ráda, když se podělíte.
Možná si tak navzájem připomeneme nejen to, co máme —
ale i to, co bychom neradi jednou hledali marně.
