Článek
Když ke mně přišel poprvé, omluvil se hned ve dveřích.
„Možná budu muset během sezení vzít telefon. Ve firmě se teď řeší pár důležitých věcí.“
Usmála jsem se a kývla. Nebyl první ani poslední.
Muži, kteří přicházejí do mé terapeutické praxe, často nepůsobí jako lidé na pokraji sil. Naopak. Jsou to ti, které okolí obvykle označuje za úspěšné. Vedou firmy, nesou odpovědnost za týmy lidí, starají se o rodiny, plánují investice, budují kariéry a navenek působí jako lidé, kteří mají život pevně pod kontrolou.
Jenže právě tito muži často usedají do křesla naproti mně a po několika minutách řeknou větu, která se v různých obměnách opakuje překvapivě často:
„Nevím, co se děje. Mám vlastně všechno, co jsem chtěl, ale stejně mám pocit, že se každou chvíli něco pokazí.“
Tento muž nebyl výjimkou. Měl stabilní firmu, rodinu, zdravé děti, finanční jistotu i respekt okolí. Přesto žil v permanentním napětí. Když bylo několik dní klid, začal být neklidný. Když telefon chvíli nezvonil, očekával problém. Když přišla zpětná vazba od klienta nebo kolegy, jeho tělo okamžitě reagovalo, jako by šlo o existenční ohrožení.
Navenek působil jako člověk, který zvládá tlak. Ve skutečnosti byl jeho nervový systém neustále připravený na katastrofu.
V terapii se často ukáže, že problém neleží v přítomnosti tak, jak si lidé myslí. Přítomnost bývá pouze spouštěčem. Skutečný příběh začíná mnohem dříve.
Když jsem se ho během jednoho sezení zeptala, kdy ten pocit ohrožení zažívá nejsilněji, odpověděl téměř okamžitě.
„Když udělám chybu.“
Požádala jsem ho, aby zkusil popsat, co se v tu chvíli děje v těle.
Dlouho mlčel. Pak řekl, že cítí tlak na hrudi, sevřený žaludek a zvláštní kombinaci vzteku a paniky. Když jsme šli ještě hlouběji, začalo být zřejmé, že jeho reakce nesouvisí pouze s aktuální situací. Každá chyba v něm aktivovala starý známý pocit selhání. Pocit, který dobře znal z dětství, kde byl výkon oceňován mnohem více než autenticita a kde chyba často znamenala kritiku, stud nebo odmítnutí.
Tohle je moment, který bývá pro klienty často velmi silný. Začnou si uvědomovat, že jejich současné reakce nejsou známkou slabosti ani neschopnosti zvládat život. Jsou to staré adaptační mechanismy, které kdysi dávaly smysl.
Pokud jste vyrůstali v prostředí, kde jste museli být dokonalí, abyste získali uznání, váš nervový systém se velmi rychle naučil vyhodnocovat chybu jako hrozbu. Pokud jste se naučili, že emoce jsou slabost, možná dnes reagujete vztekem tam, kde je ve skutečnosti zranění. Pokud jste vyrůstali v nepředvídatelném prostředí, vaše tělo se mohlo naučit být neustále ve střehu.
A právě tady vzniká prostor, se kterým v terapii pracujeme nejčastěji — prostor mezi stresorem a reakcí.
Někdo vám napíše nepříjemný e-mail. Partnerka pronese větu, která vás zasáhne. Zaměstnanec udělá chybu. Dítě neposlechne. A vaše tělo okamžitě reaguje.
Vztekem. Stažením. Útokem. Únikem. Chladem. Přetížením.
Jenže mezi tím vším existuje krátký, ale nesmírně důležitý prostor. Místo, kde můžeme začít pozorovat vlastní emoce místo toho, abychom se jimi nechali řídit.
To klientům často vysvětluji velmi jednoduše: emoce jsou důležití poslové, ale nejsou vždy spolehlivými vypravěči pravdy.
Strach někdy upozorňuje na skutečné nebezpečí. Jindy pouze otevírá staré příběhy, které už dávno nejsou realitou. Vztek někdy chrání naše hranice. Jindy maskuje hluboké zranění. Úzkost často nevypovídá o budoucnosti, ale o minulosti, která nebyla dostatečně zpracována.
V rámci Deep Resetu v projektu V tišinách duše často dochází k zásadním změnám. Nehledáme rychlé návody na vyšší výkon ani další strategie, jak zvládnout ještě více práce. Jdeme hlouběji. Pracujeme s tělem, se stresem, s uloženými emocemi i s příběhy, které si člověk o sobě dlouhé roky vytvářel.
A velmi často přichází moment obrovské úlevy.
„Takže se mnou není něco špatně?“
Tuhle otázku slýchám často.
A moje odpověď bývá téměř vždy stejná.
„Ne. Jen jste velmi dlouho používal strategii přežití, která vám kdysi pomohla. Jen už vám dnes neslouží.“
Na konci jedné z našich schůzek mi ten muž řekl větu, která přesně vystihuje podstatu celé práce:
„Mám pocit, že jsem celý život utíkal před tím, abych znovu nezažil něco, co už dávno skončilo.“
A tak mě napadá, že právě v tom spočívá skutečný začátek změny.
Ne v mazání minulosti nebo předstírání, že se nic nestalo. A ani v přepisování vlastního příběhu.
Ale v tom, že se na něj dokážeme podívat jinýma očima a rozhodneme se, že další kapitolu už nebudeme psát ze strachu.
Někdy ta opravdová odvaha nespočívá v tom hodně vydržet ale konečně se zastavit a připustit si, že válka, kterou vaše tělo stále vede, už dávno skončila.
