Článek
Když se narodil, byl můj svět. Nejprve malý uzlíček v náručí, pak zvídavý kluk, později sebevědomý muž. Byla jsem na něj hrdá. Vždycky jsme měli blízký vztah – povídali jsme si dlouhé večery, radil se se mnou. Věděl, že mi může kdykoliv zavolat.
A pak přišla ONA.
Když ji přivedl domů
Pamatuji si ten večer, jako by to bylo včera. Otevřely se dveře a můj syn, celý rozzářený, vedl za ruku mladou ženu. Krásná, sebejistá, s úsměvem, který uměla zapnout na povel. Vstoupila do mého obýváku jako by tam patřila.
Snažila jsem se být milá. Nabídla jsem kávu, zákusek. Ona se smála, vyprávěla historky, objímala mého syna. Celou dobu jsem cítila, jak mi srdce svírá zvláštní napětí. Bylo to, jako by se mezi nás stavěla neviditelná zeď. Cítila jsem se jako na druhé koleji.
První varovné signály
Ze začátku jsem si říkala: „To je normální, vždyť je mladý, má přítelkyni, je to přece přirozené.“ Jenže pak jsem si začala všímat drobností.
- Když jsem zavolala, často mi řekl: „Mami, teď nemůžu, jsem s Monikou.“
- Když jsme plánovali rodinnou oslavu, ona měla poslední slovo, kdo přijde a kdo ne.
- Když jsem chtěla jen tak přijít na návštěvu, najednou to „nebylo vhodné“.
Pomalu, ale jistě, se mi můj syn začal vzdalovat. Už jsme nebyli v kontaktu jako dřív. Už mi nevolal tak často, že potřebuje s něčím poradit.
Den, kdy mi to došlo
Bylo to na jeho narozeniny. Roky jsme měli tradici – pekla jsem mu jeho oblíbený dort a scházeli jsme se u nás doma. Letos mi zničehonic oznámil: „Mami, letos uděláme oslavu u nás. Dort nemusíš péct, Monča už to zařídila.“
Bylo to jako by mě opařil. Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí ještě předtím, než jsem položila telefon. Bolelo to. Jako by vymazala náš leta zajetý rituál jedním mávnutím ruky. Co přijde příště? Co přetrhne jako další?
Na oslavě jsem seděla tiše. Všude její kamarádi, její rodina. Přestože jsem dort upekla a přinesla, neservíroval se. A můj syn? Běhal kolem, smál se, ale sotva si ke mně přisedl. Byla jsem tam, ale připadala jsem si jako host, dokonce nechtěný. Připadala jsem si jako vetřelec.
Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem cítila vztek. Jak si dovoluje mi brát syna? Vždyť jsem ho vychovala já, já mu obětovala tolik let svého života! A teď přijde ona a myslí si, že je nejdůležitější žena v jeho životě?
Co bude dál? Co když ztratím svého syna?
